ECLI:CZ:US:2011:4.US.1698.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1698/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného JUDr. Robertem Čepkem, advokátem, AK se sídlem Vodičkova 38, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2011 č. j. 2 Zn 10.072/2002-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadl shora označené rozhodnutí, jímž byla dle jeho názoru porušena jeho ústavně garantovaná práva, plynoucí zejména z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 36 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení těchto základních práv spatřoval stěžovatel zejména v tom, že v řízení o stížnosti proti odložení jím podaného trestního oznámení rozhodovala vyloučená osoba a rovněž v tom, že rozhodování trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
II.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není v řízení o ústavní stížnosti povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do činnosti ostatních orgánů veřejné moci může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. usnesení II. ÚS 361/96, publ. in Sb. n. u., sv. 7, str. 345) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni.
Z uvedeného plyne, že napadeným rozhodnutím nemohla být žádná ústavně garantovaná práva stěžovatele dotčena.
Nad rámec odůvodnění odmítnutí ústavní stížnosti však Ústavní soud nemůže než poznamenat, že stěžovatelem zvolená charakteristika délky rozhodování (stěžovatel užil výraz "nehorázná") byla v daném případě zcela na místě. Projednávaná věc se vskutku nejevila být natolik složitou, aby odůvodnila téměř desetileté čekání na zamítnutí stížnosti proti odložení trestního oznámení. Průtahy v řízení - byť nepřijatelné - však kasaci napadeného rozhodnutí přivodit a odůvodnit nemohou.
Ústavní soud uzavírá, že k dotčení (či dokonce porušení) ústavně garantovaných práv stěžovatele rozhodnutím v projednávané věci vydaným a stěžovatelem naříkaným nedošlo, pročež ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu