ECLI:CZ:US:2011:4.US.1741.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1741/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Alenou Keřkovou, advokátkou, AK se sídlem Sokolovská 49, 186 00 Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2010 č. j. 25 C 180/2009-97, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2010 č. j. 58 Co 343/2010-122 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, č. j. 26 Cdo 377/2011-201 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Explicitně stěžovatelka požadovala toliko zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že k porušení citovaných základních práv došlo již před soudy prvního a druhého stupně v rámci řízení o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i účastníkům řízení znám.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ve vztahu ke zbylým (implicitně) napadeným rozhodnutím pak byla ústavní stížnost podána opožděně.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu však - dle názoru Ústavního soudu - za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.
Ústavní soud konstatuje, že nemůže mít žádných ústavněprávních výhrad proti názoru Nejvyššího soudu, že dovolání bylo ex lege nepřípustné (nejednalo se o rozhodnutí "ve věci samé") a jako takové muselo být odmítnuto. Tento závěr plyne jak z jednoznačného textu zákona, tak z ustálené a ústavně konformní interpretace tohoto textu dovolacím soudem, sdílené i soudem Ústavním. Postupoval-li Nejvyšší soud ve stěžovatelčině věci ve shodě s kogentními a pro věc relevantními ustanoveními procesního práva (§236 odst. 1 a §237 odst. 1 o.s.ř.), o jejichž ústavnosti nemá Ústavní soud pochyb, nemohl se dopustit odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
V části směřující proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně pak ústavní stížnost byla podána opožděně. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. S ohledem na skutečnost, že dovolání bylo v projednávané věci nepřípustné ex lege a nikoliv z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, bylo rozhodnutím o posledním procesním prostředku rozhodnutí odvolacího soudu (a contrario ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně se tudíž odvíjela právě od doručení tohoto rozhodnutí a nikoliv až od doručení usnesení Nejvyššího soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu