ECLI:CZ:US:2011:4.US.1750.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1750/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, AK Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010 č. j. 17 Co 553/2009-98 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu v jeho civilní věci pro dotčení svého práva na ochranu majetku ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 5. 2008 č. j. 21 C 171/2006-70 uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni v žalobě uvedenou částku představující bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že stěžovatel bez uzavření nájemní smlouvy užíval pozemek ve vlastnictví žalobkyně, jež je součástí veřejného prostranství. Městský soud v Praze rozsudkem Praze ze dne 9. 2. 2010 č. j. 17 Co 553/2009-98 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Přisvědčil názoru vyslovenému nalézacím soudem, dle kterého obec nemá právo na bezplatné užívání veřejného prostranství ve vlastnictví soukromých osob, a odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Neshledal rozpor s dobrými mravy ani zneužití vlastnického práva ze strany žalobkyně.
Stěžovatel namítá, že předmětný pozemek se stal veřejným prostranstvím před dnem 14. 1. 1988, kdy k tomuto dni vznikla tehdejšímu vlastníku - státu - povinnost strpět jeho užívání bezplatně, která pak dražebním příklepem učiněným ve prospěch žalobkyně na ni takto přešla. Navíc jestliže před nabytím účinnosti Listiny došlo k omezení vlastnického práva, lze náhradu za toto omezení poskytnout jen na základě právních předpisů účinných ke dni omezení (srov. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2093/2001); takové však neexistovaly. Dále stěžovatel uvádí, že žalobkyně vlastnické právo k pozemku nabyla v dražbě za dumpingovou cenu za velice podezřelých podmínek a zjevně s úmyslem po stěžovateli požadovat náhradu za jeho užívání či jí jej prodat za cenu několikanásobně vyšší; takové jednání je v rozporu s dobrými mravy a představuje zneužití vlastnického práva.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se zabýval již odvolací soud a náležitě na ně reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí, pročež Ústavní soud na něj odkazuje a poznamenává, že tyto námitky nelze hodnotit jinak než pouhou polemiku s právním názorem obecných soudů, jež nedosahuje ústavní roviny. Stěžovatelem kritizovaný právní názor vyslovený obecnými soudy vychází ze stabilní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nelze proto rozhodnutí na něm založené považovat za překvapivé či svévolné. Reflektuje zásadu stanovenou článkem 11 odst. 4 Listiny dovolující omezit vlastnické právo jen za náhradu (k uplatňování této zásady srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 652/06, Sb. n. u., sv. 47, s. 613 a sp. zn. Pl. ÚS 8/08 publikovaný pod č. 256/2010 Sb.). Domáhání se práva na náhradu za omezení vlastnického práva pak nelze kvalifikovat (byť s mimořádně představitelnou výjimkou, o kterou však ve stěžovatelově věci nejde) jako zneužití vlastnického práva či výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť vlastník se domáhá toho, co mu po právu náleží. Nabytí vlastnictví k pozemku žalobkyní v dobrovolné dražbě není zneužitím práva; tvrzené nezákonné praktiky provázející veřejnou dražbu nemají vliv na existenci nároků plynoucích z omezení vlastnického práva, neboť se obecně pojí k vlastnictví nemovitosti bez ohledu na osobu vlastníka a způsob nabytí nemovitosti.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu