ECLI:CZ:US:2011:4.US.182.11.1
sp. zn. IV. ÚS 182/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Parasky, soudního exekutora se sídlem Most, Budovatelů 2957/108, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 22. července 2009 č. j. 21 Nc 7725/2007-13 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. srpna 2010 č. j. 12 Co 443/2010-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 18. ledna 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená čl. 9 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 22. července 2009 č. j. 21 Nc 7725/2007-13 zastavil exekuci na majetek ve věci oprávněného Statutárního města Most (dále jen "oprávněný") proti povinnému Z. K. (dále jen "povinný") o 26 640,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) z důvodu, že povinný po nařízení exekuce zemřel a dědické řízení bylo zastaveno pro nemajetnost. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a oprávněnému uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 4 165,- Kč (výrok III.). K odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. srpna 2010 č. j. 12 Co 443/2010-26 rozhodnutí okresního soudu v napadeném III. výroku o nákladech exekuce změnil tak, že oprávněnému se povinnost k náhradě nákladů exekuce neukládá a ve výroku II. o nákladech řízení napadené usnesení potvrdil.
Stěžovatel nesprávnost rozhodnutí obecných soudů spatřoval v nesprávné interpretaci ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), konkrétně věty druhé. Stěžovatel má za to, že je v rozporu se zásadou právního státu a zákonnosti rozhodování obecných soudů, pakliže soudy rozhodly v přímém rozporu se zněním zákona a s tím, co na základě tohoto znění mohou účastníci soudního řízení včetně soudního exekutora spravedlivě a předvídatelně očekávat.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecných soudů o uložení povinnosti k náhradě nákladů exekutora. Okresní soud v Mostě dne 22. července 2009 zastavil exekuci na majetek z důvodu úmrtí povinného a stěžovatel se domáhá, aby byla soudem uložena povinnost oprávněnému zaplatit mu náklady exekuce.
Ústavní soud podotýká, že se s právní otázkou nastolenou v ústavní stížnosti vypořádal v nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález č. 110, str. 375 a násl. a in http://nalus.usoud.cz), jakož i v dalších navazujících rozhodnutích (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/09, I. ÚS 1851/09, II. ÚS 705/09, IV. ÚS 2427/09 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v těchto rozhodnutích vyslovil právní názor, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb., posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007. Z důvodů dále rozvedených v citovaných nálezech tak v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce, nelze uložit úhradu nákladů exekučního řízení oprávněnému. Pro úplnost budiž v této souvislosti odkázáno na plenární nález Ústavního soudu ze dne 29. září 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08 (in http://nalus.usoud.cz), jež se dané problematiky rovněž týká.
Výše uvedené závěry v plné míře dopadají i na nyní projednávanou věc, neboť exekuce na majetek povinného byla nařízena usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 19. června 2007 č. j. 21 Nc 7725/2007-4. Krajský soud ve svém rozhodnutí tedy nepochybil a zcela správně aplikoval ustanovení §89 exekučního řádu ve znění platném do 31. 12. 2007.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by k zásahu do práv, jichž se dovolával došlo. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. května 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu