ECLI:CZ:US:2011:4.US.1832.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1832/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Bc. M. B., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou se sídlem Kateřinská 5, 770 08 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 11. března 2011 č. j. 2 To 55/2011-38 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. ledna 2011 č. j. 1 Pp 35/2010-20, a o návrhu na zrušení ustanovení §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jímž došlo k zamítnutí jeho stížnosti směřující do tamtéž označeného usnesení Okresního soudu v Šumperku, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodovací důvody obecných soudů argumentačně vycházely z vývodů o nesplnění zákonné podmínky, dle níž je pro uvedené rozhodnutí nutno, aby odsouzený po právní moci rozsudku prokázal polepšení [§88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku].
Stěžovatel s poukazem na blíže rozvedenou argumentaci tvrdil, že tímto posouzením obecné soudy porušily zákon, neboť navzdory v jeho prospěch svědčícím skutečnostem žádosti nevyhověly, když jejich závěry zohledňují pouze kázeňské tresty, nikoliv již odměny, a jsou v rozporu s potřebou humanizace trestní politiky; rovněž tak potom nebyl vzat v úvahu zákonem stanovený požadavek pozitivní prognózy včetně zjištění, v jakém prostředí bude žít a pracovat po výkonu trestu odnětí svobody, zda má rodinné a sociální zázemí, zaměstnání, bydlení apod. Stěžovatel dále namítl, že soudy vycházely z nesprávního hodnocení ředitele věznice, které vyznívá neprávem v jeho neprospěch, přičemž má současně za to, že otázka jeho případné resocializace by měla být řešena na základě odborného znaleckého posudku z odvětví psychologie. Uvedené se dle přesvědčení stěžovatele posléze z pohledu ústavněprávního promítá v zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Dne 26. července 2011 bylo doručeno Ústavnímu soudu podání stěžovatele, v němž zopakoval a částečně precizoval výhrady uplatněné již v původním návrhu, a dále navrhl zrušení ustanovení §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Tento svůj návrh podložil stěžovatel tvrzením, že jde o zastaralé zákonné ustanovení, které dává široký prostor pro libovůli soudců a korupční jednání, když nejsou zákonem přesně definovány podmínky, za jejichž splnění bude odsouzený podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a), tj. jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona].
Jak se podává z obsahu rozhodnutí obecných soudů, ty náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o nenaplnění zákonného požadavku spočívajícího v tom, že by stěžovatel zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení. Vycházely při svých úvahách především ze čtyř kázeňských trestů (tj. jen těch, u nichž nedošlo k zahlazení) a dále z obsahu zprávy ředitele věznice. Na základě těchto skutkových podkladů (co do obsahu popsaných v odůvodnění jejich rozhodnutí) v nezbytném rozsahu vysvětlily svá úsudková východiska, dle nichž se shodují na tom, že stěžovatel ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností polepšení neprokázal.
Stížnostní soud v této souvislosti připojil, že smysl institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu byl odsouzený automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu a na to, jaká je prognóza jeho dalšího chování. Zdůraznil rovněž mimořádnost předmětného zákonného institutu, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek.
Takto koncipované odůvodnění napadených rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, a to i v kontextu (nynějšího) ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 (viz i u ostatních odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu internetové stránky nalus.usoud.cz)]. Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivaci odsouzeného k tomu, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení (nález sp. zn. III. ÚS 1735/10).
Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly ve věci stěžovatele soudy k jejich rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu "prokázal polepšení" uvedeného v §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole - zjevně vymyká.
Nutno říci, že rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody znaky svévole nevykazují (srov. i ratio decidendi nálezu sp. zn. II. ÚS 715/04). Jsou v přiměřeném rozsahu řádně, tj. takto vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi trestní věci stěžovatele dostatečně odůvodněna (§134 odst. 2 trestního řádu) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočují. Z toho důvodu lze konečný úsudek obecných soudů chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, aniž by současně Ústavní soud jakkoli zpochybňoval stěžovatelem ostatní (v jeho prospěch) uváděná tvrzení či snižoval jejich faktický význam, což konečně - sluší se říci - nečinily při svém rozhodování ani obecné soudy.
Protiústavnost ustanovení §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, tak jak ji vymezil co do důvodů stěžovatel, Ústavní soud neshledal.
V důsledku toho byly jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu