ECLI:CZ:US:2011:4.US.1968.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1968/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti TV PRODUCTS CZ, s. r. o., se sídlem Rybná 669/4, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem, AK se sídlem Národní 32, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010 čj. 32 Cdo 4555/2008-567 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008 čj. 3 Cmo 460/2007-439 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o ochranu před porušováním ochranných známek a před nekalosoutěžním jednáním.
Stěžovatelka, která je vlastníkem zapsaných ochranných známek slovních ORBITREK a ORBITRAC, slovní grafické PLATINIUM a kombinované SUPER CHOPPER TV PRODUCTS, zrekapitulovala průběh a výsledky řízení před soudy všech tří stupňů a připojila informaci o stavu řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví o návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky ORBITREK a navazujícím soudním řízení správním. Napadená rozhodnutí označila za logicky neodůvodněná a z hlediska posouzení skutkového stavu věci nepřezkoumatelná, neboť výsledná argumentace soudu nemá oporu ve spise či je v rozporu s jeho obsahem. Odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal se stěžejními odvolacími důvody a de facto pouze zopakoval nedostatečnou argumentaci soudu prvého stupně, dovolací soud se věcí samou nezabýval vůbec. Ve vztahu k ochranné známce SUPER CHOPPER TV PRODUCTS stěžovatelka uvedla, že soud posoudil rozsah ochrany této známky nesprávně a jeho právní závěry vyvozené pro postavení a užití slov "super chopper" v českém jazyce jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Tutéž kritiku stěžovatelka uplatnila vůči závěrům soudu ve vztahu k ochranným známkám ORBITREK, ORBITRAC a PLATINIUM, poukázala na to, že žádný ze soudů se nevypořádal s jejími argumenty stran předložených důkazů o rozsahu a délce tvrzeného užívání označení ORBITREK žalovanou a neposoudil, zda užíváním označení ORBITREK nebylo zasaženo do práv stěžovatelky k ochranné známce ORBITRAC. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že z jeho rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem se soud vypořádal s uplatněnými dovolacími námitkami.
Dne 17. 1. 2011 stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 1. 2011 čj. O-146810/29393/2006/ÚPV s poukazem na jeho právní argumentaci. Z výroku citovaného rozhodnutí je zřejmé, že se jím ruší rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 5. 2007 a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. 4. 2006 a věc (návrh společnosti Telenákup Česká republika, s. r. o., na prohlášení ochranné známky č. 232671 ve znění ORBITREK za neplatnou pro výrobky spadající do třídy 28) se vrací orgánu prvého stupně k novému projednání.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby soud uložil žalované obchodní společnosti Telenákup Česká republika, s. r. o., povinnost zdržet se při dovozu, skladování, nabízení k prodeji, prodeji, inzerci a reklamě cvičebních strojů užívání označení ORBITREK a zaplatit stěžovatelce přiměřené zadostiučinění za porušení práva k této ochranné známce 500 000 Kč a zdržet se téhož chování ve vztahu k univerzálnímu kuchyňskému robotu užíváním označení SUPER CHOPPER, včetně poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve stejné výši. Městský soud v Praze po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 16. 8. 2007 čj. 32 Cm 42/2005-395 žalobu zamítl. Konstatoval, že oba účastníci souběžně užívají pro své výrobky, které propagují a uvádějí na trh, shodná, popř. obdobná označení, avšak žalovaná do práv z ochranné známky stěžovatelky nezasahuje a její jednání není v rozporu s pravidly soutěže. Pokud jde o slovní ochrannou známku ORBITREK, městský soud poukázal na rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. 4. 2006, které prohlásilo tuto známku za neplatnou s účinky ex tunc pro výrobky ve třídě 28, cvičební stroje pro sport a gymnastiku, a z tohoto důvodu se stěžovatelka nemůže důvodně domáhat ochrany z titulu této ochranné známky. Soud dále dospěl k závěru, že žalovaná nezasahuje do práv plynoucích z ochranné známky ORBITRAC, jejíž výslovnost ("orbitrek") se liší od psané formy, neboť obě tato označení je nutno důsledně rozlišovat. O označení SUPER CHOPPER městský soud usoudil, že nemá s ohledem na překlad z anglického jazyka ("super kráječ") rozlišovací způsobilost, navíc ochrana kombinované ochranné známky se vztahuje pouze na konkrétní grafické a barevné ztvárnění a stěžovatelka jako majitelka ochranné známky nemůže omezovat ostatní subjekty na trhu v užívání obecného a nedistinktivního slovního spojení. Městský soud uzavřel, že žalovaná neporušila známková práva stěžovatelky a nechová se v rozporu s pravidly soutěže ve smyslu ustanoveními §44 až §52 obch. zákoníku.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně potvrdil co do úplnosti skutkových zjištění, tak i právního posouzení věci. Vrchní soud přihlédl ke skutečnosti, že ochranná známka ORBITREK byla pravomocným rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví prohlášena za neplatnou ve třídě 28 mezinárodního třídění výrobků a služeb, a připomněl, že k výmazu došlo především z důvodu, že žalované svědčí (dřívější) právo držitele formálně nechráněného označení; soud rovněž potvrdil správnost závěru soudu prvého stupně ve vztahu ke známkám ORBITRAC a SUPER CHOPPER TV PRODUCTS. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K tvrzenému porušení základních práv rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud připomíná svoji dosavadní rozhodovací praxi, ve které dal opakovaně najevo, že považuje usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem.
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud považoval závěry napadeného rozsudku vztahující se k ochraně práv majitele ochranné známky a ochraně před jednáním nekalé soutěže podložené konkrétními skutkovými zjištěními, námitky vznesené v dovolání označil jako polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a vzhledem k jejich obsahu je nepovažoval za zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud uvedl, že odvolacímu soudu nebylo možné vytknout řešení nastolených otázek v rozporu s hmotným právem (§16 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, §10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., zákona o ochranných známkách, §44 a násl. obchodního zákoníku), a za situace, kdy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nemohl dovodit ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, nezbylo mu než uzavřít, že mimořádný opravný prostředek je nepřípustný. Ústavní soud neshledal v rozhodnutí Nejvyššího soudu přítomnost prvku svévole či jiného excesu, který by byl schopen přivodit kasaci napadeného usnesení, a nepředložila-li stěžovatelka dovolacímu soudu relevantní argument, který by byl schopen (na základě úvahy dovolacího soudu, nikoliv úvahy stěžovatelky) založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že její dovolání odmítl.
V souvislosti s tvrzením o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu, Ústavní soud předesílá, že procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád, jenž soudu ukládá rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1), nicméně ponechává na soudu, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1). Obecný soud je proto povinen (a současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, jaké důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu a připomíná, že z kautel hlavy páté Listiny nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy účastníkem řízení navrhnuté, pokud z důkazů již provedených může o skutkovém stavu bezpečně usoudit (srov. nálezy sp. zn. III.ÚS 61/94, Sb. n. u. sv. 3, str. 51, sp. zn. II.ÚS 127/96, sv. 7 str. 21). Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze vyplývá, na základě jakých důkazů dospěl soud ke zjištění, proč se stěžovatelka nemohla domáhat ochrany z titulu ochranné známky ORBITREK a jakými úvahami byl soud veden při posouzení jednání žalované ve vztahu k ochranné známce ORBITRAC a SUPER CHOPPER TV PRODUCTS. Odvolací soud považoval provedený rozsah dokazování ze strany nalézacího soudu za dostatečný základ pro zjištění skutkového stavu a rozhodnutí ve věci samé, a pokud stěžovatelka v odvolání namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, odvolací soud jí nepřisvědčil.
Při výkonu dohledu na dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv; to ovšem s výjimkou případů, kdy se obecný soud dopustí skutkového či právního omylu, kterým porušil některé z práv nebo svobod zakotvených v rovině ústavní. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. V projednávané věci považoval Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo řízení završeno, za rozhodnutí učiněné v ústavních mezích, neboť je z něho seznatelné, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil. Výkladový nonsens ve smyslu neodůvodněného vybočení ze standardů jazykového výkladu, resp. překladu pojmu "super chopper", či absenci logického a srozumitelného odůvodnění v rozsahu, který by byl způsobilý založit jeho zásah, Ústavní soud neshledal. Připomíná proto pouze, a to v souladu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně a že závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument strany sporu.
Stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tomuto tvrzení nepřisvědčil, neboť souhlasil s obecnými soudy, jež dospěly k závěru, že stěžovatelce nebyla na jejích právech způsobena žádná újma; ani tyto závěry, ani postupy k nim vedoucí nevykazovaly totiž žádný deficit ústavnosti.
Stěžovatelkou poskytnuté rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 1. 2011 vzal Ústavní soud toliko na vědomí, neboť toto rozhodnutí nebylo v projednávané věci právně významné.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu