ECLI:CZ:US:2011:4.US.2009.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2009/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. V. Š., právně zastoupeného advokátkou Mgr. Vladimírou Horákovou, se sídlem Ždánice, Bučovská 108, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010 č. j. 25 Co 225/2010-212 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 8. 2009 č. j. P 216/2009-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že po odstranění vad návrhu obsahuje ústavní stížnost veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „obvodní soud“) vydal ústavní stížností napadené usnesení, kterým ustanovil ve věci nezletilé K. Š. opatrovníka, a to Městskou část Praha 8 – Úřad Městské části, Zenklova 1/35. Z tvrzení stěžovatele vyplývá, že toto usnesení mu nebylo řádně doručeno a tudíž mu byla odňata možnost podat proti usnesení opravný prostředek, neboť vůči ustanovení opatrovníka chtěl namítat závažné okolnosti. Odvolání proti v záhlaví citovanému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel až poté, co se o jeho existenci dověděl dne 18. 3. 2010. Usnesením obvodního soudu ze dne 26. 3. 2010 č. j. P 216/2009-139 bylo jeho odvolání odmítnuto jako opožděné s tím, že k odvolání stěžovatele bylo citované usnesení změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010 č. j. 25 Co 173/2010-208 tak, že se neodmítá. Městský soud následně rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení provoinstančního soudu o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilé potvrdil.
Stěžovatel má za to, že napadenými usneseními obecných soudů došlo k zásahu do základních práv a svobod nejen jeho, ale též nezletilé K. Š., a to především v rovině práva na spravedlivý proces, jež je garantovaný čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V konkrétnostech odkazuje právní zástupkyně stěžovatele na jeho podání ze dne 7. 7. 2011, v němž stěžovatel uvádí, že ustanovený opatrovník je zcela nečinný. Odvolací soud dne 15. 7. 2010 potvrdil věcně nesprávné ustanovení opatrovníka, který byl v době vydání rozhodnutí v kolizním postavení ve vztahu ke stěžovateli, neboť na něj podal dne 11. 5. 2010 trestní oznámení. Stěžovatel je dále toho názoru, že došlo k zásahu do jeho práv již tím, že se nemohl účastnit řízení před soudem prvního a druhého stupně.
III.
Ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud při posouzení projednávané věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatel napadá nevhodnost ustanoveného kolizního opatrovníka, který je dle jeho názoru nečinný. Z vyžádaného soudního spisu obvodního soudu sp. zn. P 216/2009 vyplývá, že kolizní opatrovník se jednání před soudem aktivně účastní, a to minimálně dne 16. 9. 2009, 19. 10. 2009, 18. 11. 2009 či 8. 2. 2010. Již samotná skutečnost, že kolizní opatrovník podal na stěžovatele trestní oznámení, sama o sobě vylučuje jeho nečinnost, byť z pohledu stěžovatele se jedná o negativní důsledky činnosti kolizního opatrovníka.
Z ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že „Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí (dále jen "orgán sociálně-právní ochrany dětí")“. Je-li tedy ustanoven opatrovníkem orgán městské části, nejedná se o pravidlo a soudu by nic nebránilo ustanovit k této činnosti i jinou vhodnou osobu, nicméně z hlediska vyváženosti zájmů otce a matky je v obdobných případech složité ustanovovat kolizním opatrovníkem příbuzného, neboť by tím mohlo dojít k vyvolání pochybnosti protistrany o nestrannosti takto ustanoveného opatrovníka.
Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud nenařídil jednání k projednání jeho odvolání, nezbývá než odkázat na ustanovení §214 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Co se týče otázky doručování usnesení obvodního soudu ze dne 17. 8. 2009 č. j. P 216/2009-6, tak touto otázkou se zabýval již Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 15. 7. 2010 č. j. 25 Co 173/2010-208, který dovodil, že doručení nebylo provedeno řádně. Stěžovatel tak dostal příležitost svá práva hájit v rámci odvolacího řízení, v němž však nebyl úspěšný. Skutečnost, že stěžovatel se s rozhodnutím obecného soudu vnitřně neztotožňuje, samo o sobě protiústavnost takového rozhodnutí nezakládá.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu