ECLI:CZ:US:2011:4.US.2012.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2012/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Kolín, Sladkovského 13, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. srpna 2008 č. j. 11 C 395/2007-55, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. února 2009 č. j. 23 Co 562/2008-96 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011 č. j. 22 Cdo 4458/2009-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. července 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se podanou žalobou u Okresního soudu v Pardubicích domáhal, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost, vydat stěžovateli ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 22 P 88/2000 a sp. zn. 22 Nc 614/2005 znalecký posudek znalce Ž. Soud prvního stupně žalobu na vydání věci zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud připustil dovolání podané stěžovatelem dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že dosud neřešil otázku, zda se účastník může domáhat vydání znaleckého posudku, který se týká posouzení jeho zdravotního stavu, založeného v soudním spisu ve věci řízení o způsobilosti k právním úkonům. Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolání zamítl, neboť právní závěr odvolacího soudu, že nárok na vydání znaleckého posudku, uplatněný stěžovatelem, nemá oporu v platném právu, je správný. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž uvedl: "Jestliže soud, u kterého je vedeno řízení o způsobilosti k právním úkonům, vyžádá k důkazu znalecký posudek týkající se zdravotního stavu účastníka, vypracovaný v jiném řízení, a založí jej do spisu, nemá účastník právo na vydání tohoto posudku; může do něj jen nahlížet, případně si pořídit jeho opis (§44 o. s. ř.)". Nejvyšší soud se pak z důvodu procesní ekonomie nezabýval otázkou organizační složky státu, která měla být v žalobě označena, neboť žalobě být vyhověno nemohlo, a to bez ohledu na to, zda směřovala proti subjektu, který by jinak byl oprávněn posudek ze spisu vyjmout a vydat jej stěžovateli.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že všechny ve věci rozhodující soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená základní práva, zejména právo domáhat se u soudu ochrany proti zvůli státních orgánů. Stěžovatel má za to, že pokud bylo v řízení prokázáno, že Okresní soud v Kolíně si ve věci sp. zn. 22 Nc 614/2005 a sp. zn. 22 P 88/2000 vyžádal ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 3 T 106/2005 bez souhlasu stěžovatele znalecký posudek znalce Žukova, který je lékařskou zprávou o jeho zdravotním stavu, bylo povinností Okresního soudu v Kolíně předmětný znalecký posudek stěžovateli na základě požádání vydat.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem shledán nebyl. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel pouze opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly. Obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí, která jsou logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a z jakého důvodu nebylo možno žalobě o vydání věci vyhovět. V interpretaci procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů pak neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ústavní soud proto neshledává důvod argumentaci ve věci rozhodujících soudů znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. srpna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu