ECLI:CZ:US:2011:4.US.2020.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2020/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti GLORY DAZE ASSOCIATED S.A., registrační číslo 584444, se sídlem 33 Porter Road, P.O.BOX 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, British Virgin Islands, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Přístavní ul. 321/14, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2009 č. j. 20 Co 158/2009-168, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Města Mělník, IČO: 00237051, se sídlem městského úřadu v Mělníku, Náměstí Míru 1, 276 01 Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas zaslaným návrhem zahájila u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadala shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž mělo být zasaženo do jejího základního práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy nevyložily znění zástavní smlouvy tak, jak jej ona sama vnímala, a proto soudy neumožnily uspokojení věřitelky z výtěžku prodeje ze zástavním právem zajištěných nemovitostí.
2. K výzvě soudu byla stěžovatelkou odstraněna vada spočívající v absenci právního zastoupení, způsobená nedostatkem plné moci resp. její substituce.
3. Obecné soudy shledaly, že pohledávky stěžovatelky byly zajištěny podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti a o zřízení věcného břemene ze dne 6. února 1995, ve znění dodatku č. 1 z téhož dne. Zároveň konstatovaly, že na základě čl. IX odst. 2 na str. 3 uvedené smlouvy, jehož text zní: "Účinnost těchto smluv končí dnem 30. ledna 2002" (viz č. l. 27 a násl. soudního spisu), bylo právo stěžovatelky domáhat se prodeje zastavených nemovitostí časově omezeno - uplynutím zmíněného dne mělo zástavní právo zaniknout. Stěžovatelka tento názor nesdílela a tvrdila, že zmíněné ustanovení je nutné vyložit v kontextu tehdejší všeobecné praxe při uzavírání úvěrových smluv, tedy že jde o zástavní právo k (budoucím) pohledávkám (ustanovení §299 obch. zák.) vzniklým do 30. ledna 2002; zástavní právo samotné ale k tomuto dni nezaniklo.
4. Ústavní soud si vyžádal kompletní soudní spis, ze kterého se shodně podávají rozhodné skutečnosti, tak jak jsou uvedeny v ústavní stížnosti a v kopiích rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelka k návrhu přiložila.
II.
5. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. v napadených rozhodnutích v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
8. Deficit spravedlivého procesu (stěžovatelkou v ústavní stížnosti namítaný) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li s fixovanými závěry soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
9. Odhlédnuto od faktu, že těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním posouzením věci obecnými soudy, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva, přičemž snesenými argumenty se obecné soudy podrobně zabývaly (viz č. l. 155, 156, 170, 171, 200 a 201 soudního spisu), samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že při výkladu projevu vůle v obchodních závazkových vztazích je v prvé řadě určující úmysl jednajícího - smluvní strany - za předpokladu, že je druhé straně, které byl projev vůle určen, znám anebo jí musel být znám; teprve nelze-li tuto skutečnou či předpokládanou znalost prokázat, tj. v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle úmyslu jednající osoby, je třeba vyložit projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v postavení adresáta přikládala, popř. podle toho jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá. Obecně i pro uvedené však platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle skutečné svobodné vůle toho, kdo právní úkon učinil s přihlédnutím k účelu právního úkonu. Tato vůle však nesmí být v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem; bylo-li proto v zástavní smlouvě uvedeno "Účinnost těchto smluv končí dnem 30. ledna 2002", nelze z uvedeného vyložit, že "zajištěny jsou pohledávky vzniklé do 30. ledna 2002". Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze proto vykládat jen tak, že účinky zástavní smlouvy uplynutím uvedeného dne pominuly a úvěr tak přestal být zástavním právem zajišťován; výkladem nelze již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce jej nahrazovat, pokud ji účastník neměl, popř. měl, ale neprojevil ji.
III.
11. Vzhledem k výrokům a jejich odůvodnění v rozhodnutích obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.
12. Ústavní soud s politováním konstatuje, že se v tomto případě nenaplnil úmysl a očekávání zákonodárce, jenž stanovil nutnost zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem s nadějí, aby advokátní přímus zamezil bezúčelnému podávání ústavních stížností.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu