ECLI:CZ:US:2011:4.US.2021.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2021/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem, AK se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011 čj. 33 Cdo 3246/2009-96 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2009 čj. 17 Co 410/2008-66 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 8. 7. 2011 a doplněným dne 7. 10. 2011 se M. H. (dále jen "žalovaný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o povolení obnovy řízení o zaplacení 326.175,25 Kč vedeného u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 11 C 101/2005.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti.
Dne 3. 7. 2008 nalézací soud zamítl žalobu na obnovu výše specifikovaného řízení podanou žalovaným (a druhou žalovanou) a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že důvody obnovy dány nebyly, neboť vše, co žalovaní za důvod pokládali, mohli na svoji obranu využít v původním řízení.
Dne 5. 2. 2009 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného (a druhé žalované) usnesení nalézacího soudu ze dne 3. 7. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) Konstatoval, že žalovaný dopisem ze dne 23. 1. 2009 došlým odvolacímu soudu dne 29. 1. 2009 požádal z důvodu trvající pracovní neschopnosti o odročení jednání nařízeného na 2. 2. 2009; předložil kopii téhož rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 14. 1. 2009, kterou omlouval už svoji předchozí nepřítomnost u jednání nařízeného na 19. 1. 2009, jež bylo kvůli tomu odročené; předtím bylo odročeno jednání nařízené na 8. 12. 2008 rovněž pro jeho onemocnění a v pořadí první jednání u odvolacího soudu nařízené na 12. 11. 2008 bylo odročeno pro onemocnění první žalované. Odvolací soud neshledal u žalovaného důležitý, omluvitelný a dostatečně doložený důvod k odročení jednání dle §119 o. s. ř., přičemž dbal i zájmu žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů dle §6 o. s. ř.
Dne 27. 4. Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 2. 2009 odmítl (výrok I.) pro nepřípustnost a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že došlo k zásahu do jeho základních práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť o odvolání proti usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 7. 2008 odvolací soud rozhodl v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se včas a řádně z jednání omluvil pro trvající pracovní neschopnost, a neumožnil mu vyjádřit se k prováděným důkazům.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení z hlediska konečného rozhodnutí ve věci
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví--li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů (vyšších stupňů) zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v civilních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §228 a násl. o. s. ř. o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl účastník použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za zákonem stanovených podmínek před odvolacím soudem a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v civilní věci nutno vzít také v úvahu, že věc již byla pravomocně rozhodnuta a že základní záruky spravedlivého civilního procesu musely být uplatňovány již v řízení pravomocně skončeném.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o řízení "ve věci" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. o posouzení občanského práva nebo závazku ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové řízení či posouzení by se jednalo až po povolení obnovy), lze na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně, a právo být osobně přítomen jednání, včetně základního práva být osobně přítomen ústnímu a veřejnému jednání (tvrzení o porušení tohoto práva odvolacím soudem je podstatným obsahem ústavní stížnosti).
K právu být osobně přítomen jednání odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o zamítnutí žaloby na povolení obnovy řízení
Článek 38 odst. 2 Listiny, zaručující mj. osobní přítomnost při veřejném projednání věci, se nepochybně nevztahuje na jakákoliv soudní řízení; jeho znění spíše naznačuje, že garantuje každému právo být osobně přítomen jednání, ve kterém se rozhoduje o jeho "věci", tj. zpravidla ve věci samé, což není případ řízení o návrhu na povolení obnovy civilního řízení.
Stejně tak ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy negarantuje právo být osobně přítomen jednání civilního soudu, ale spíše právo presentovat svoji věc před soudem efektivně a při zachování rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení ve vztahu k protistraně. Ani ústní jednání není z hlediska ústavního povinnou formou rozhodovacího procesu, zvláště u soudů vyšších instancí, kde z různých praktických důvodů se může jevit písemná forma procesu jako vhodnější, zejména tam, kde nevyvstávají žádné skutkové nebo právní otázky, jež by nemohly být adekvátně vyřešeny na podkladě spisu a písemných sdělení stran.
Otázky osobní přítomnosti účastníka (stejně jako např. formy řízení nebo právního zastoupení) v řízení o povolení obnovy před soudem prvního stupně, resp. v řízení před odvolacím soudem, musí být proto posuzovány v širším kontextu záruk spravedlivého procesu hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy. Soudy prvního i druhého stupně v řízení o návrhu na povolení obnovy disponují jistou mírou uvážení, což se promítlo v zákonné úpravě civilního procesu tak, že pro řízení o žalobě na obnovu řízení platí ustanovení o řízení v prvním stupni přiměřeně, není-li v občanském soudním řádu stanoveno něco jiného (§235a odst. 2 o. s. ř.) a pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, nestanoví-li tento zákon jinak (§211 o. s. ř.); určující je skutečnost, že se jedná o rozhodování nemeritorní.
Nemeritorní rozhodnutí jsou zásadně v odvolacím řízení přezkoumávána v systému úplné apelace. Odvolací důvody pro podání odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí nejsou v zákoně předepsány; proti tomuto rozhodnutí lze proto v odvolání namítnout vše, co zpochybňuje jeho správnost, popř. co představuje vadu řízení jemu předcházejícího, mohla-li mít za následek nesprávné rozhodnutí. Odvolací soud musí povést veškeré důkazy a potřebná šetření v takovém rozsahu, aby byly zjištěny všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo vyšetřeny všechny podstatné okolnosti. O odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolací soud rozhoduje bez nařízení jednání. Jednání však musí být nařízeno, provádí-li se dokazování (Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, 2009, str. 1588 a násl.).
V řízení o povolení obnovy se uplatní i zvláštní ustanovení pro řízení v prvním stupni (která nepřímo vymezují rámec i odvolacímu soudu), dle nichž soud projedná věc v mezích, ve kterých se ten, kdo podal žalobu, domáhá povolení obnovy řízení (§235d o. s. ř.), rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, a důvod obnovy řízení, mohou být měněny jen po dobu trvání lhůt k žalobě (§232 odst. 2 o. s. ř.); rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, vymezuje také meze, v jakých může soud napadené rozhodnutí přezkoumat (§235d o. s. ř. s výjimkami tam uvedenými). Uplatněným důvodem řízení je soud prvního stupně tudíž vázán a nesmí napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který označil ten, kdo podal žalobu.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 3. 7. 2008 přezkoumal spolu s řízením, které mu předcházelo a věc projednal dne 2. 2. 2009 v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů; žalobce se písemně omluvil a o odročení nežádal; stěžovatel (žalovaný) požádal o odročení jednání nařízeného na 2. 2. 2009 z důvodu trvající pracovní neschopnosti, což odvolací soud za daných (výše specifikovaných) okolností nepovažoval za důležitý, omluvitelný a dostatečně doložený důvod k odročení jednání dle §119 odst. 1 o. s. ř.; druhá žalovaná se z jednání neomluvila a odročení nežádala; odvolací soud přihlédl k zájmu žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů (§6 o. s. ř.).
Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel a druhá žalovaná za důvod obnovy označili nesprávnost závěrů o existenci ručitelských závazků, které jsou podle nich neurčité, a proto neplatné, a namítali nesprávnost postupu soudů. Jimi uplatněné důvody, které nebyly rozhodnutími ani důkazy, žalovaní nesprávně pokládali za skutečnosti; skutečnostmi podle soudu jsou ale míněny skutkové okolnosti, nikoliv námitky zpochybňující skutkové a právní závěry a postup soudu. Z těchto podstatných důvodů napadené rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil jako ve výroku správné.
Podle přesvědčení Ústavního soudu jednání a rozhodnutí odvolacího soudu v nepřítomnosti účastníků nezaložilo jakýkoliv zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v ústavní stížnosti, kromě obecných a nekonkretizovaných tvrzení o ztracené "možnosti zúčastnit se nařízeného jednání, navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné a vyjádřit se k dalším důkazům prováděným soudem", není obsaženo nic, co by prokazovalo opak.
Ústavní soud toho je názoru, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. otázky, zda jím tvrzené skutečnosti byly novými skutečnostmi, které nemohl bez své viny použít v původním řízení před soudem a které by mohly přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci [§228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ]. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení nalézacím a odvolacím soudem vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu