ECLI:CZ:US:2011:4.US.2026.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2026/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti REISEWITZ, s. r. o., se sídlem v Mostkovicích, Prostějovská 247/58, zastoupené Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Prostějově, Netušilova 7, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2010 č. j. 15 Co 488/2009-127, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i porušení čl. 2 Ústavy a čl. 2 Listiny, zrušení výroku II. shora označeného výroku rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem ze dne 18. 6. 2009 č. j. 17 C 40/2009-90 uložil Okresní soud v Olomouci vedlejší účastnici (MADE stavby, injektáže, izolace, s. r. o.) zaplatit stěžovatelce částku 96.122,- Kč se žalovanými úroky z prodlení od 17. 11. 2007 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 35.444,50 Kč (výrok II.). K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 3. 2010 č. j. 15 Co 488/2009-127 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II. pak odvolací soud změnil ve zbývající části výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 96.122,- Kč s úroky z prodlení tak, že žalobu zamítl jako předčasnou, neboť nedošlo k předání díla.
3. Stěžovatelka napadenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že ač na základě uzavřené smlouvy o dílo ze dne 5. 9. 2007 bylo dílo (výroba a namontování oken) v dohodnutém rozsahu provedeno a předáno dílčím vlastníkům jednotek, soud nezohlednil, že k předání a převzetí díla v souladu se smlouvou o dílo dohodnutým způsobem, tj. písemným předávacím protokolem, nedošlo pro nedostatek součinnosti vedlejší účastnice. Naopak vzal odvolací soud za prokázanou žalobní obranu vedlejší účastnice, že jí dílo dosud nebylo ze strany stěžovatelky řádně předáno. Návazně pak odvolací soud na danou věc nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, které ale podle názoru stěžovatelky neřeší skutkově stejný případ vzhledem k nesoučinnosti vedlejší účastnice. Navíc odvolací soud účastníky řízení neseznámil s tím, že hodlá tento rozsudek Nejvyššího soudu v dané věci aplikovat a napadené rozhodnutí odvolacího soudu se tak stěžovatelce jeví být rozhodnutím nepředvídatelným, neboť k aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu nemohla zaujmout svou argumentaci. Napadené rozhodnutí není ani řádně odůvodněno, neboť z odůvodnění není patrné, jak by měla stěžovatelka řešit protokolární předání při absenci součinnosti vedlejší účastnice. S ohledem na shora uvedené bylo tak rozhodnutím odvolacího soudu zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 17 C 40/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
5. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že v řízení před soudy obou stupňů spočívala obrana vedlejší účastnice v námitce předčasnosti žaloby, neboť dílo stěžovatelka (byt' jako subdodavatelka) nepředala způsobem dohodnutým ve smlouvě. Jestliže v odvolacím řízení účastník přezkoumával správnost závěrů okresního soudu o tom, jakým způsobem bylo dílo předáno vedlejší účastnici, nemohlo jít o nepředvídatelný postup. Stěžovatelka znala obranu vedlejší účastnice a měla tak možnost již v řízení před soudem I. stupně doplnit svá skutková tvrzení a reagovat na námitky vedlejší účastnice. Nelze přehlédnout, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem a podle přesvědčení účastníka takto kvalifikovanému zástupci musela být zřejmá podstata sporu. Způsob předání díla upravovala Smlouva o dílo naprosto jednoznačně, kromě jiného i v tom, že předání mělo mít písemnou (protokolární) formu a řádné předání díla bylo podmínkou pro vznik nároku na zaplacení zbytku ceny díla. Námitku stěžovatelky, že nebyla seznámena s možností využít publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, považuje účastník za nepřípadnou a rozhodně nemohla způsobit nepředvídatelnost rozhodnutí. Navrhuje proto odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.
6. Shora uvedené vyjádření Krajského soudu v Ostravě bylo zasláno stěžovatelce k případné replice. Ve svém vyjádření stěžovatelka konstatuje, že Krajský soud v Ostravě setrvává na svých názorech obsažených v napadeném rozsudku a v plném rozsahu odkazuje na svoji argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti.
III.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou již uplatňovala v řízení před obecnými soudy. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není samo o sobě významné, je-li u napadeného soudního rozhodnutí namítána jeho věcná nesprávnost. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není konečným způsobem rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí či nikoli.
9. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením učiněných skutkových zjištění a z nich vyvozeného právního závěru odvolacího soudu o řádném nepředání díla. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelkou uplatněných námitek k hodnocení důkazního řízení, z něhož odvolacímu soudu vyplynulo, že stěžovatelka vedlejší účastnici k převzetí díla řádně nevyzvala.
10. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo k otázce převzetí díla prováděno důkazní řízení nalézacím i odvolacím soudem opravňující odvolací soud ve věci rozhodnout. Na základě hodnocení důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že vedlejší účastnice nebyla k převzetí díla vyzvána a nebylo prokázáno, že stěžovatelka dílo předala způsobem dohodnutým ve smlouvě o dílo. Odvolací soud tento svůj závěr v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil a v souladu s ustanovením §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), uvedl, jakými úvahami se při posuzování předmětné otázky řídil. Obecnému soudu musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu, jež jsou mu bezprostředně známy. Pokud obecný soud ve své činnosti postupuje ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jeho jurisdikční činnosti a tedy ani "přehodnocovat" jeho hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány.
11. S ohledem na výše učiněný závěr odvolacího soudu se námitka stěžovatelky k argumentaci citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí jeví nepřípadnou a ani nečiní rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelným. Odvolací soud vycházel ve svém rozhodování ze skutkových okolností, které byly účastníkům známy již v řízení před soudem prvního stupně a účastníci k nim mohli uplatňovat svá tvrzení, což také činili. Stěžovatelkou vytýkaný nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí pak nelze spatřovat v tom, že z jeho odůvodnění není patrné, jak by měla stěžovatelka dále postupovat k předání díla.
12. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem obecného soudu, neznamená sama o sobě upření jejího práva na spravedlivý proces.
13. Ke stěžovatelkou namítanému porušení čl. 2 Ústavy a čl. 2 Listiny Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému výroku II. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu