ECLI:CZ:US:2011:4.US.2074.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2074/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky JUDr. D. N., zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem Náměstí 18, Velké Meziříčí, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Ncp 805/2008-69 ze dne 3. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 18. 8. 2008 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. Ncp 805/2008-69 ze dne 3. 7. 2008, jímž bylo určeno, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 12 Cm 24/2007 je příslušný krajský soud.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu krajského soudu sp. zn. 12 Cm 24/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vykonávala od 14. 2. 2002 funkci správkyně konkurzní podstaty obchodní společnosti BOS, a. s., se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem (dále jen "úpadce"). Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 24 K 15/2002-987 ze dne 1. 9. 2006 byla této funkce zproštěna a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven Ing. Petr Sedláček (dále jen "vedlejší účastník"), jenž podal u krajského soudu dne 30. 3. 2007 na stěžovatelku žalobu o zaplacení částky 1 715 000,- Kč s příslušenstvím. Podstatou žaloby bylo tvrzení, že stěžovatelka postupovala při výkonu funkce správkyně konkurzní podstaty v rozporu s ustanovením §8 odst. 3 věty poslední zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), čímž protiprávně zkrátila konkurzní podstatu úpadce o uvedenou částku. Stěžovatelka vznesla v řízení o této žalobě námitku věcné nepříslušnosti krajského soudu, neboť dle jejího názoru měl ve věci rozhodovat místně příslušný okresní soud. Vrchní soud posléze o věcné příslušnosti rozhodl jak uvedeno výše, přičemž v odůvodnění usnesení odkázal na ustanovení §9 odst. 3 písm. s) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Posledně uvedené rozhodnutí vrchního soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že bylo neoprávněně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť byla v důsledku nesprávného posouzení věcné příslušnosti odňata svému zákonnému soudci. Dle názoru stěžovatelky se v její věci jednalo o žalobu o náhradu škody ve smyslu §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k jejímuž projednání byl věcně příslušný okresní soud. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17. 6. 1998, dle nějž spor, v němž správce konkurzní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, není sporem vyvolaným konkurzním řízením a je tedy třeba věcnou příslušnost určit dle §9 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka rovněž v tom, že její věc by takto projednávala soudkyně krajského soudu Mgr. Eva Krčmářová, s níž se stěžovatelka dostala do otevřeného konfliktu, který probíhá i mimo rámec konkurzního řízení a jehož cílem je stěžovatelku co nejvíce poškodit. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. Ncp 805/2008-69 ze dne 3. 7. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho přesvědčení k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. K projednání žaloby byl věcně příslušný krajský soud, byť lze připustit jisté pochybení, neboť jeho příslušnost nebyla založena dle ustanovení §9 odst. 3 písm. s) občanského soudního řádu, jak bylo uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, nýbrž dle §9 odst. 3 písm. r) téhož předpisu. Vedlejší účastník naproti tomu vyslovil názor, že se jednalo o spor vyvolaný konkurzem a příslušnost krajského soudu v době podání žaloby tak vyplývala z §9 odst. 3 písm. t) občanského soudního řádu. Vedlejší účastník dále poukázal na skutečnost, že od 1. 1. 2008 jednoznačně určuje věcnou příslušnost krajského soudu k rozhodování sporů o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností správce konkurzní podstaty ustanovení §9 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s §159 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. Ani vedlejší účastník tedy neshledal ústavní stížnost důvodnou.
Na výše uvedená vyjádření účastníků reagovala stěžovatelka replikou, v níž obhajovala svůj postup ve funkci správkyně konkurzní podstaty úpadce a dále podotkla, že vedlejší účastník žaloval rovněž osoby, s nimiž dohody o provedení práce, které byly předmětem sporu, uzavřela, přičemž ani krajský ani vrchní soud neměly v těchto případech pochybnost, že příslušným k projednání žaloby je okresní soud v místě bydliště žalovaného. Stěžovatelka uvedla, že neshledává žádný důvod, pro nějž by příslušnost soudu v jejím případě měla být stanovena odlišně a taktéž výslovně uvedla, že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
III.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K možnosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti v dosud neskončeném soudním řízení se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje značně zdrženlivě. Z hlediska ústavně zakotvené dělby moci jsou to především obecné soudy, komu přísluší zabývat se výkladem pojmů tzv. podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci; při ústavněprávním přezkumu procesního rozhodnutí o věcné příslušnosti se proto musí Ústavní soud v prvé řadě řídit zásadou subsidiarity a principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné správy (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02, III. ÚS 132/04, III. ÚS 29/06, III. ÚS 9/09, II. ÚS 381/09 a III. ÚS 2184/09, všechna dostupná na http://usoud.cz). K věcnému přezkumu takových procesních rozhodnutí přikračoval proto Ústavní soud pouze ve zcela výjimečných případech, kdy interpretace rozhodných zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že mohla ve svém důsledku vést k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 904/08, II. ÚS 954/09 a IV. ÚS 941/09, dostupné na http://usoud.cz). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatelkou předložená argumentace byla toliko věcnou polemikou s názorem vrchního soudu, vycházející z jejího přesvědčení, že předmětný spor nelze kvalifikovat jako spor vyvolaný konkurzem. Jak již bylo uvedeno výše, kritika rozhodnutí o věcné příslušnosti v rovině práva jednoduchého není předmětem ústavněprávního posouzení Ústavního soudu, pakliže onen výklad není výrazem svévole. Že jde o tento případ interpretace práva ani stěžovatelka netvrdí, nýbrž pouze předkládá svůj odlišný právní názor na řešení věcné příslušnosti soudu. V tomto ohledu rozhodnutí vrchního soudu důvody pro kasační zásah Ústavního soudu nezakládá, když v ostatním reflektuje kriteria stran daného rozhodování zákonem stanovená (§104a odst. 2, 6, §169 odst. 2 občanského soudního řádu). Stěžovatelka se prostřednictvím své ústavní stížnosti v podstatě dovolává toho, aby Ústavní soud ve vztahu k napadenému rozhodnutí vrchního soudu vystupoval jako další odvolací instance, kteréžto postavení mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.
Jakkoliv se Ústavní soud necítí být povolán provádět výklad jednoduchého práva, považuje pro úplnost za vhodné odkázat na znění §9 odst. 3 písm. i) občanského soudního řádu, který zakládá příslušnost krajského soudu mimo jiné ve sporech z právních vztahů mezi podnikatelem a správcem majetku patřícího do jeho konkurzní podstaty, a to i v případě, že správce konkurzní podstaty již svou funkci v době podání žaloby nevykonává (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád: komentář, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, str. 36-37). V projednávané věci se jedná o obdobnou situaci, byť podnikatel (úpadce) nepodal žalobu osobně, nýbrž za něj jednal nově ustanovený správce konkurzní podstaty. I tento výklad by tedy svědčil pro založení věcné příslušnosti krajského a nikoliv okresního soudu. Nelze přisvědčit argumentu stěžovatelky, že spor o náhradu škody by měl rozhodovat tentýž soud, který rozhoduje o žalobách proti osobám, s nimiž stěžovatelka jako správkyně konkurzní podstaty uzavřela smlouvy, kvůli nimž je spor veden. Skutečnost, že v případě stěžovatelky je věcně příslušný krajský a nikoliv okresní soud, je plně odůvodněna jejím odlišným postavením v konkurzním řízení, kdy působila jako správkyně majetku úpadce, a to přesto, že v době podání žaloby již tuto funkci nevykonávala. Odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 nebyl případný, neboť toto se vztahuje na vymáhání pohledávek ve prospěch podstaty úpadce, nikoliv na odpovědnost správce konkurzní podstaty za porušení povinností plynoucích ze zákona o konkurzu a vyrovnání. Pokud jde o tvrzenou podjatost soudkyně krajského soudu Mgr. Evy Krčmářové, tato s určením věcné příslušnosti soudu, tzn. s napadeným rozhodnutím, nikterak nesouvisí. Případnou podjatost soudce je třeba řešit až poté, co mu bude předmětná věc přidělena; ve fázi rozhodování o věcné příslušnosti k ní nelze přihlížet. Z těchto důvodů se Ústavní soud touto námitkou blíže nezabýval.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že souhlasy účastníků s upuštěním od ústního jednání byly žádány toliko předběžně pro případ, že by k odmítnutí ústavní stížnosti nedošlo a ve věci by bylo rozhodováno nálezem. Jelikož se tak nestalo, nebránil nesouhlas stěžovatelky s upuštěním od ústního jednání tomu, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. Ústní jednání se nařizuje pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta (§44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu