ECLI:CZ:US:2011:4.US.211.11.1
sp. zn. IV. ÚS 211/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1959/2010-246 ze dne 26. října 2010 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 625/2008-213 ze dne 18. února 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 43 Cm 13/2000 Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 43 Cm 13/2000-59 ze dne 23. listopadu 2001 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně") soud k návrhu stěžovatele vyslovil neplatnost všech usnesení mimořádné valné hromady žalované SVA, a.s. (dále jen "žalovaná") ze dne 27. prosince 1999 (dále jen "mimořádná valná hromada") a uložil žalované zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 5.000,- Kč. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením - poté, co bylo třikrát jeho dřívější usnesení měnící usnesení soudu prvního stupně zrušeno Nejvyšším soudem - (opět) usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na vyslovení neplatnosti všech usnesení mimořádné valné hromady se zamítá a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.300,- Kč a před soudem odvolacím ve výši 3.150,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr Vrchního soudu v Praze, dle kterého při posuzování vhodnosti způsobu svolání valné hromady určeného ve stanovách žalované jde o úvahu, zda tento způsob byl alespoň tak vhodný, jako způsob zákonný (náhradní) s tím, že Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že toto poměřování nemá v dané věci význam. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozhodnutím postupoval přílišně formalisticky a odmítl tak stěžovateli poskytnout spravedlnost, a to za situace, kdy samotný právní názor Nejvyššího soudu nebyl odvolacím soudem již čtyřikrát respektován. Nejvyšší soud tak posvětil svým rozhodnutím nezákonné rozhodnutí soudu odvolacího. Postup Nejvyššího soudu, kterým zamítl stěžovatelovo dovolání proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "dovolání"), navíc nebyl v daném případě správným, neboť není pravdou, že stěžovatel by dovoláním nenapadl naplnění důvodu podle ust. §131 odst. 1 písm. b) [(stěžovatel má evidentně na mysli ust. §131 odst. 3 písm. b)] obchodního zákoníku, jak tvrdí Nejvyšší soud. Stěžovatel tento postup napadá, a to v bodě III. odst. prvý dovolání. Je sice pravdou, že stěžovatel v dovolání nerozvádí, z jakého důvodu nelze postupovat právě podle ust. §131 odst. 3 písm. b) obchodního zákoníku, avšak oplácí tak stejnou bernou mincí odvolacímu soudu, který nijak neargumentuje, proč by v daném případě nebylo možno vyslovit neplatnost valné hromady ani z důvodu dle ust. §131 odst. 3) písm. b) obchodního zákoníku. Po stěžovateli tak z podstaty věci nelze spravedlivě požadovat, aby vznesl argumenty, které by konkurovaly argumentům odvolacího soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně zjišťování skutkového stavu a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Ústavní soud dospěl především k závěru, že případ stěžovatele nedosahuje ústavněprávního rozměru. Ačkoli ve věci třikrát Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, nepovažuje Ústavní soud pochybení Vrchního soudu v Praze s ohledem na všechny okolnosti případu (nejen na výši podílu stěžovatele na základním kapitálu žalované a na to, že stěžovatel se o konání mimořádné valné hromady dozvěděl) za natolik závažné, aby věc vyžadovala další kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Vrchní soud v Praze se skutečně nezabýval vhodností zveřejnění pozvánky na valnou hromadu žalované v Obchodním věstníku ve vztahu ke skladbě akcionářů žalované a neřídil se tak opakovaně závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Nicméně jeho závěr o tom, že zveřejnění pozvánky na valnou hromadu žalované v Obchodním věstníku je vhodným způsobem svolání valné hromady žalované byl jinak dostatečně odůvodněn. Ústavní soud v něm rozhodně nespatřuje libovůli ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti a v kontextu okolností případu jej považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování. Ostatně i když Nejvyšší soud konstatoval, že poměřovat vhodnost ve stanovách zvoleného způsobu svolání valné hromady žalované s náhradním (zákonným) způsobem nemá význam, když určí-li stanovy vhodný způsob svolání valné hromady, toto ustanovení o náhradním způsobu se neuplatní, je podle náhledu Ústavního soudu též tento argument Vrchního soudu v Praze logický. I když se totiž náhradní zákonný způsob svolání valné hromady v případě, že stanovy určují vhodný způsob svolání valné hromady, neuplatní, lze na vhodnost způsobu určeného stanovami usuzovat (mimo jiné) i ze srovnání těchto dvou způsobů, tak jak to učinil Vrchní soud v Praze. Jinými slovy i tato argumentace Vrchního soudu v Praze vyplývající z uvedeného srovnání má svoji relevanci.
Stěžovatel sice v bodě III. svého dovolání uvádí, že se "...stručně vyjadřuje k argumentaci odvolacího soudu, kdy odvolací soud konstatuje, že vyslovení neplatnosti valné hromady by nebylo možné ani s ohledem na §131 odst. 3 písm. a) a b)" (myšleno obchodního zákoníku), avšak jeho další argumentace se týká pouze důvodu dle ust. §131 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku. K důvodu stanovenému v ust. §131 odst. 3 písm. b) obchodního zákoníku stěžovatel žádnou argumentaci nepřináší. Přitom Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí i tento důvod, byť stručně, rozvedl. Závěr Nejvyššího soudu, podle kterého stěžovatel dovoláním závěr odvolacího soudu týkající se naplnění důvodu podle ust. §131 odst. 3 písm. b) obchodního zákoníku neotvírá dovolacímu přezkumu, tak považuje Ústavní soud za správný. Za této situace a s ohledem na v předchozím odstavci uvedené okolnosti, ačkoli se může jevit, že dovolací soud rozhodl ryze formalisticky, nespatřuje Ústavní soud ani ve v záhlaví citovaném rozhodnutí Nejvyššího soud důvod pro svůj kasační zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu