ECLI:CZ:US:2011:4.US.2151.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2151/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. Martinem Sochorem, advokátem, AK se sídlem Veletržní 10, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 5 To 505/2009 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 8. 2009 čj. 2 T 166/2004-325 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
Stěžovatelka uvedla, že byla uznána vinnou trestným činem účastenství ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona a §250b odst. 1, 3 tr. zákona, kterého se měla dopustit shrnutě vyjádřeno tím, že dne 22. 1. 2003 podepsala a razítkem společnosti Majitour, s. r. o., potvrdila, že I. K. byla zaměstnána u této společnosti s aktuálním výdělkem 13 271 Kč, ačkoliv jmenovaná zde zaměstnána nebyla a takového výdělku nedosahovala; toto potvrzení I. K. předložila při uzavírání smlouvy o úvěru s Komerční bankou, a. s.; na základě této smlouvy byl jmenované v březnu 2003 poskytnut úvěr ve výši 160 000 Kč. Za toto jednání byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, a povinnost zaplatit s již odsouzenými T. H. a I. K. společně a nerozdílně poškozené Komerční bance, a. s., na náhradě škody částku 138 264,50 Kč. Stěžovatelka vytkla obecným soudům, že se nezabývaly konkrétními námitkami obhajoby, neprovedly další jí navržené důkazy a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť závěry znaleckého posudku nebyly zcela jednoznačné a výpověď spoluodsouzené K. nebyla podepřena dalším důkazem. Poukázala také na to, že trestní řízení trvalo déle než pět let, což je v jejím případě nutno považovat za dobu neúměrně dlouhou.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Prostějově po provedeném dokazování rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem; z jeho odůvodnění je zřejmé, že soud vycházel při zjištění skutkového stavu nejen z výpovědi stěžovatelky, spoluobžalované I. K. učiněné v přípravném řízení a v hlavním líčení a písmoznaleckého posudku Mgr. N. T., ale i z výpovědi spoluobžalovaného T. H., svědka M. Z., pracovníka Komerční banky, a. s., a z listinných důkazů. Okresní soud se v rámci hodnocení důkazů zabýval i věrohodností výpovědí obou spoluobžalovaných a po zjištění skutkového stavu dospěl k závěru o vině stěžovatelky v rozsahu, jak shora uvedeno. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně zamítl s odůvodněním, že o skutkovém stavu věci nebyly důvodné pochybnosti a že provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatelky, byť opřenou o čl. 36 odst. 1 Listiny, tvořil její nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily.
Ústavní soud však ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Pro účely identifikace pochybení, která mohou mít v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu ústavně právní relevanci, byly judikaturou Ústavního soudu definovány zobecňující podmínky, za jejichž nesplnění má realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Za ně Ústavní soud označil jednak případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. nález III.ÚS 177/04, publ. in Sb. n. u., sv. 33, str. 377). První a druhá skupina případů na stěžovatelův případ zjevně nedopadá, pod třetí skupinu spadají případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 - Sb. n. u., sv. 3, str. 257, sv. 4 str. 255, sv. 31 str. 165, sv. 33, str. 377 a další). Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy.
V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Prostějově je zřejmé, že soud ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, kromě jiného rovněž také, proč neuvěřil obhajobě a jak hodnotil věrohodnost výpovědí I. K. a T. H.; je z něho i zřejmé, že závěry písmoznaleckého posudku obhajobu stěžovatelky nepodpořily. Odvolací soud potvrdil správnost zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro dokazování, z čehož lze dovodit, že provedení dalších důkazů nebylo třeba; odvolací soud potvrdil i správnost právní kvalifikace skutku. Takový postup a rozhodování obecných soudů nevykazuje rysy svévole, nezakládá vykročení z mezí ústavních kautel a neskýtá prostor pro zásah Ústavního soudu.
Námitku stěžovatelky o porušení zásady "in dubio pro reo" Ústavní soud považoval za nepřípadnou, neboť s ohledem na výsledky hodnocení provedených důkazů nebyl pro aplikaci této zásady dán prostor. Její uplatnění je namístě tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatněné zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v projednávaném případě.
Kritikou délky řízení za situace, kdy toto již bylo pravomocně ukončeno, se Ústavní soud nezabýval. Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl změněn zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí a §31a), Ústavní soud ústavní stížnosti namítající porušujících práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), v již skončených věcech odmítá jako nepřípustné podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z důvodu nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu) a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném [srov. nález sp. zn. IV.ÚS 2519/07, publ. in Sb. n. u., sv. 48 str. 205 (210)].
Ústavní soud neshledal napadená rozhodnutí v rozporu s komplexem práv stěžovatelky na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K odstranění vady plné moci, umožňující v rozporu s ustanovením §29 věty druhé téhož zákona ustanovení více substitutů, Ústavní soud stěžovatelku ani jejího právního zástupce nevyzýval, neboť opačný postup by byl ryzím formalismem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. února 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu