ECLI:CZ:US:2011:4.US.225.11.1
sp. zn. IV. ÚS 225/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. K., právně zastoupeného Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Václavské náměstí 19, směřující proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 18. listopadu 2010, č.j. SZN 329/2010-48, a proti zásahu orgánu veřejné moci, Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Obvodního oddělení Aš, ze dne 1. května 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Postupem Police České republiky pak mělo dojít k porušení práva nebýt mučen, jakož i práva nebýt podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení, zakotveném v čl. 3 ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, a podle čl. 7 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel popsal ve své ústavní stížnosti okolnosti, za nichž byl dne 1. května 2010, podle svého přesvědčení, bezdůvodně zadržen obecní policií a předán Policii České republiky za účelem zjištění jeho totožnosti. Na policejní stanici byl vystaven zacházení, které zasáhlo do jeho výše popsaných práv. Proti tomuto jednání se bránil cestou stížnosti na postup příslušníků Policie České republiky. Jeho stížnost šetřil orgán Ministerstva vnitra České republiky, Inspekce Policie České republiky, 8. oddělení Plzeň, pracoviště Karlovy Vary, které usnesením ze dne 13. září 2010, č.j. IN-TC-380/2010, odložilo, podle §159a odst. 1 trestního řádu, podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit příslušník Policie České republiky. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou shora napadeným usnesením státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - město zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal okolnosti, za nichž se měl stát obětí mučení na policejní služebně. Uvedl, že při návratu z restaurace Na Hájích kolem 3:00 hod. dne 1. května 2010 byl nedaleko svého bydliště (cca 50m) zastaven hlídkou Městské policie, která chtěla zjistit jeho totožnost. Protože stěžovatel neměl u sebe doklady, navrhl, ať jej strážníci doprovodí domů, kde se jim bude moci prokázat. Namísto toho jej strážníci vyzvali, aby se s nimi odebral na služebnu Policie České republiky za účelem zjištění totožnosti. Na služebně jej nechali dýchat do přístroje na zjištění alkoholu. Poté jej měli, i přes jeho odpor, umístit do cely, kde jej připoutali nejprve za jednu ruku a později za obě, přičemž byl připoután k protilehlé zdi. Při poutání měl být opakovaně udeřen pěstí do zad a do hlavy. Po uplynutí asi 30 minut byl odpoután a vyzván k odchodu. Nebyl mu přivolán lékař, proto si přivolal RZP. Přivolaný lékař konstatoval, že se jedná o starší zranění, která nepotřebují ošetření. Dopoledne pak stěžovatel navštívil nemocnici v Chebu, kde lékař konstatoval čerstvá poranění zad. V 11:45 hod se stěžovatel dostavil na Policii České republiky, kde podal stížnost na postup příslušníků tamního oddělení.
V důsledku tohoto podnětu proběhlo šetření Inspekce Policie České republiky, která si nechala vypracovat znalecký posudek, provedla příslušné šetření a věc, jak výše uvedeno, odložila. Poté rozhodovalo státní zastupitelství, které však nezrušilo rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Inspekce Policie České republiky, nezahájilo trestní řízení, ani nepřikázalo věc jinému věcně příslušnému policejnímu orgánu. Tím byl podle stěžovatele zkrácen v právu domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V postupu příslušníků Policie České republiky pak shledal zásah do jeho práva na nedotknutelnost osoby a protiprávní mučení a týrání.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a deklaroval, že jím došlo k porušení zaručených práv stěžovatele, dále požadoval, aby Ústavní soud deklaroval, že nesprávným postupem příslušníků Obvodního oddělení v Aši došlo k nezákonnému mučení a nelidskému a ponižujícímu zacházení. Domáhal se rovněž uložení povinnosti Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň - město ve věci dále jednat a rozhodnut.
K napadenému rozhodnutí, jakož i dalším písemnostem, stěžovatel přiložil rovněž kopii "Zprávy o šetření ve věci postupu Policie České republiky při zajištění pana Vladimíra Kummera", vypracovanou Veřejným ochráncem práv.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, rozhodnutí a dalších stěžovatele poskytnutých podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil jednak proti rozhodnutí státního zástupce a jednak přímo proti postupu příslušníků Policie České republiky.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.
Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Proti postupu příslušníků Policie České republiky příslušely stěžovateli procesní prostředky, které využil a jejichž závěry v ústavní stížnosti rovněž napadl. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v rámci limit daných ústavním pořádkem, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatel přesto dovozuje pochybení, plynoucí například ze zmíněné zprávy o šetření vypracované kanceláří Veřejného ochránce práv, který konstatoval některá pochybení v postupu příslušníků Policie České republiky [např. umístění podnapilé osoby (2,01 ‰ alkoholu v krvi stěžovatele) do cely předběžného zadržení je možné až po přivolení lékaře, který však v projednávaném případě nebyl přivolán; možné použití poutacího opasku, aniž by byl následně sepsán o jejich užití záznam, aj.]. Nejedná se o však o pochybení, která by byla samostatně způsobilá k posouzení jako jednání naplňující skutkovou podstatu toho kterého trestného činu (přečinu), přičemž posouzení této otázky je zcela v kompetenci orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud přitom nemůže odhlédnout od základních principů zaručujících práva a svobody všech subjektů (čl. 4 Ústavy České republiky), přičemž státní moc lze vůči všem uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. K tomu čtvrtý senát odkazuje na ustálenou judikaturu - usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 (publ. in: U 5/7 SbNU 343), dle kterého: "Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 lit. d) Ústavy České republiky nezakládá".
V odložení věci orgánem Ministerstva vnitra České republiky, Inspekce Policie České republiky a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje totiž ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp., aby určité jednání bylo klasifikováno jako konkrétní trestný čin.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu