ECLI:CZ:US:2011:4.US.2305.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2305/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. V., právně zastoupené Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Olomouc, Riegrova 12, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. července 2010, č.j. 3 T 226/2004-365, a usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 6. října 2010, č.j. 55 To 339/2010-380, a Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, č.j. 5 Tdo 382/2011-408, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně, odloženému na zkušební dobu dvou roků. Dále jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené částku 501.930,- Kč. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zamítl. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že soudy se především nevypořádaly s otázkou, zda její jednání je možno považovat za trestný čin s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku. V projednávané věci se jedná o trestněprávní řešení obchodních vztahů. S ohledem na to rovněž namítla, že soudy své závěry nedostatečně odůvodnily.
Stěžovatelka odebírala od poškozené krmné směsi, avšak s ohledem na svoji hospodářskou situaci nebyla schopna průběžně splácet dlužnou částku. I za takové situace s ní byla pro následující rok uzavřena smlouva, na jejímž základě poškozená i nadále dodávala stěžovatelce zboží. V době, kdy stěžovatelka dlužila poškozené vysokou částku, převedla na svého syna pozemky, které byly nezbytné pro jeho, bohužel nezrealizované, podnikání. Poškozená však ani za výše popsané situace nenamítla odporovatelnost uvedeného jednání. Následně podala poškozená civilní žaloby, dne 3. května 2004 Okresnímu soudu v Olomouci a dne 13. května 2004 Krajskému soudu v Ostravě, jimiž se domáhala svých pohledávek.
Současně byla stěžovatelka trestně stíhána. O podané obžalobě rozhodl soud opakovaně tak, že stěžovatelku obžaloby zprostil, věc však byla opakovaně odvolacím soudem vrácena, přičemž v posledním případě byla současně přikázána jinému soudci. Ten ve věci rozhodl výše citovaným rozsudkem, v němž se však dostatečně nevypořádal se závěry plynoucími ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 27 Cm 103/2004, ačkoli zde uvedená fakta jsou pro případ významná. Není tak zjevné, z čeho soud dospěl k závěru o existenci dluhu ve výši 1.020.764,90 Kč, ani k jakému dni měl uvedený dluh existovat, když v obchodním sporu byla žalována částka 953.579,60 Kč. Přitom žaloba ze dne 13. května 2004 byla dne 9. září 2004 z části vzata zpět. Následně došlo k dalšímu zpětvzetí žaloby dne 4. května 2006, kdy výše žalovaného dluhu činila 774.288,20 Kč. Okresní soud v trestním řízení tedy nevěnoval dostatečnou pozornost ani této podstatné okolnosti.
Za nesprávné považuje stěžovatelka rovněž hodnocení Nejvyššího soudu týkající se podnikatelské činnosti syna stěžovatelky. Soud přitom vycházel z nedostatečně provedeného dokazování nalézacím soudem. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 3 T 226/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že stěžovatelka se v roce 2003, s ohledem na nízké výkupní ceny chované drůbeže, dostala do potíží se splácením krmiva dodaného poškozenou v plné výši. S ohledem na to probíhala mezi smluvními stranami jednání o úhradě/snížení dluhu, a to již od podzimu 2003. Součástí předběžných dohod byl i návrh na zastavení nemovitostí stěžovatelky ve prospěch poškozené. Stěžovatelka však nemovitosti nezastavila, ale darovala je svému synovi. Část nemovitostí tak stěžovatelka převedla již v říjnu 2003. Krátce poté, co byl v březnu 2004 stěžovatelce poškozenou předložen návrh smlouvy na zřízení zástavního práva k pozemkům, který stěžovatelka nepodepsala, darovala stěžovatelka počátkem dubna 2004 právě v návrhu popsané nemovitosti synovi. Následně podala poškozená jak trestní oznámení, tak i dvě civilní žaloby, který byly s ohledem na žalované částky předloženy jak Okresnímu soudu v Olomouci (sp. zn. 18 C 176/2004), tak i Krajskému soudu v Ostravě (sp. zn. 27 Cm 103/2004), a které v souhrnu v době podání žalob dosahovaly částky 1.020.764,90 Kč, což je částka uvedená i v trestním oznámení. Je to právě ta částka, kterou stěžovatelka považuje za nevysvětlitelně se vyskytující v napadených rozhodnutích.
Jednání stěžovatelky, která, ač si vědoma vysokého dluhu vůči poškozené, v průběhu řízení v obchodním sporu (z části sníženého v důsledku zpětvzetí žaloby), převedla pozemky, které měly původně sloužit k zajištění jejího dluhu, na syna, který na nich měl podnikat. Podnikatelský záměr se však nepodařilo zrealizovat, když mu nebyla povolena zemědělská stavba. Právě toto jednání stěžovatelky představuje chování, které zákon považuje za trestné a v důsledku toho probíhalo trestní řízení. Poté, co na stěžovatelku byla podána obžaloba, podala stěžovatelka odpor proti trestnímu příkazu. Následně docházelo k opakovanému odročování hlavního líčení (soudu se nedařilo opakovaně doručit stěžovatelce předvolání, respektive stěžovatelčin zdravotní stav znemožňoval účastnit se hlavního líčení). Mezitím však běžela i obě civilní řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2007, č.j. 3 T 226/2004-245, byla stěžovatelka zproštěna obžaloby. K odvolání státního zástupce tento rozsudek zrušil Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dne 22. listopadu 2007, č.j. 2 To 561/2007-259. [V té době bylo pravomocně ukončeno i soudní řízení, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit poškozené částku ve výši 66.185,30 Kč (rozsudek Okresního soudu v Olomouci č.j. 18 C 176/2004-82, ve znění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č.j. 51 Co 146/2006-146), a právní moci, s ohledem na neuhrazení soudního poplatku pro odvolací řízení, nabylo i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č.j. 27 Cm 103/2004-160, jímž byla poškozené vůči stěžovatelce přiznána částka 774.288,20 Kč.] Dne 18. června 2008 byla stěžovatelka rozsudkem Okresního soudu v Olomouci opět zproštěna obžaloby, č.j. 3 T 226/2004-284. I tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. října 2008, č.j. 55 To 328/2008-297, v němž odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně nerespektoval jeho závazný právní názor. Následně byl dne 24. března 2009 vydán další zprošťující rozsudek, č.j. 3 T 226/2004-313, který byl opět zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 6. srpna 2009, č.j. 55 T 198/2009-329. V tomto usnesení krajský soud konstatoval, že nalézací soud neprovedl dokazování v takovém rozsahu, aby mohl dospět k vyslovenému závěru. Následně byla věc projednána jiným samosoudcem, nicméně tato okolnost neměla původ v rozhodnutí krajského soudu ze dne 6. srpna 2009.
Novým, v ústavní stížnosti napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu jak výše uvedeno. V odvolacím řízení byl opravný prostředek zamítnut, dovolání pak odmítnuto. V napadených rozhodnutích jsou vysvětleny důvody, které soudy vedly k vydání stěžovatelkou neakceptovaného závěru o její vině. Soudy se rovněž vypořádaly s námitkami, které stěžovatelka opětovně předložila v ústavní stížnosti, tedy s otázkou subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k podnikání jejího syna, okolnostmi předcházejícími podání trestního oznámení i důsledkem toho, že poškozená nenamítala odporovatelnost převodu nemovitostí stěžovatelkou na syna.
Stěžovatelka tedy neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k zásahu do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí i ze spisu soudu patrné, soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy přitom v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu