ECLI:CZ:US:2011:4.US.2333.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2333/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti N. T. A., státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010 čj. 36 Ca 39/2009-32 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 9. 8. 2010 a doplněným dne 16. 9. 2010 se N. T. A. (dále též "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II. (o náhradě nákladů řízení) v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "správní soud") vydaného v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (dále jen "žalovaná").
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou na ochranu proti nečinnosti žalované doručenou správnímu soudu dne 15. 11. 2009 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost vydat ve stanovené lhůtě rozhodnutí o jeho žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem studia podané u Zastupitelského úřadu v Hanoji dne 29. 6. 2009 a nahradit žalobci náklady řízení.
Podáním ze dne 18. 2. 2010 došlým správnímu soudu téhož dne vzal žalobce svoji žalobu zpět, neboť ve věci bylo dne 13. 1. 2010 vydáno žalovanou rozhodnutí, kterým byla jeho žádost zamítnuta a povolení k dlouhodobému pobytu nebylo uděleno. Žalobce současně navrhl, aby správní soud uložil žalované povinnost k náhradě jeho nákladů řízení, neboť žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro pozdější chování žalované, která o žádosti žalobce rozhodla až po uplynutí zákonem stanovené lhůty k rozhodnutí.
Dne 31. 5. 2010 správní soud řízení zastavil (výrok I.), žádnému z účastníku řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok III.). Napadený výrok II. odůvodnil zjištěním, že do podání žaloby dne 15. 11. 2009 muselo být žalobci zřejmé, že žalovaná není nečinná, což vyplývá z úkonů, které do podání žaloby žalovaná učinila, ze soudního spisu i správního spisu. Poukázal na skutečnost, že veškeré potřebné úkony pro rozhodnutí o žádosti musela v řízení do podání žaloby i po něm žalovaná činit výhradně prostřednictvím zástupce, neboť v žádosti jako adresu pro doručování uvedl žalobce (pobývající ve Vietnamu) pouze sídlo zplnomocněného zástupce v České republice. Do dne podání žaloby se nepodařil uskutečnit úkon směřující ke zjištění skutečného stavu věci a odpovědnost za tento stav nesl žalobce. Z uvedených důvodů správní soud aplikoval ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. a náklady řízení žalobci nepřiznal.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným výrokem II. rozhodnutí správního soudu ze dne 31. 5. 2010 se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách garantovaných v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel tvrdil, že správní soud porušil hrubým způsobem jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že ve 26 skutkově stejných případech dospěl k opačnému závěru a náklady řízení žalobcům přiznal. Poukázal na koncept rozhodnutí na č. l. 18 spisu správního soudu, v němž byla žalované uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, a vyjádřil nesouhlas s názorem správního soudu, dle něhož se evidentně jednalo o pouhý koncept usnesení vyhotovený soudní úřednicí; tento názor stěžovatel označil za nezákonný a nesvědčící o nezávislosti soudu.
Správnímu soudu stěžovatel dále vytkl, že své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §60 odst. 7 s. ř. s. dostatečně neodůvodnil.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a z ní plynoucí povinnost správního soudu vytvořit účastníku prostor k vyjádření názoru na případné užití moderačního práva dle §60 odst. 4 s. ř. s., což v jeho případě správní soud neučinil.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu a předmětu zcela identifikuje se stížnostmi jiných stěžovatelů (zastoupených týmž advokátem), které Ústavní soud již dříve jako zjevně neopodstatněné odmítl (srov. např. usnesení ze dne 2. 9. III. ÚS 2344/10 a ze dne 21. 10. 2010 III. ÚS 2328/10). V projednávaném případě Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod se od uvedených rozhodnutí odchýlit.
Ústavní soud proto pouze připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, které garantuje mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na náhradu nákladů řízení před správním soudem. Ani ostatní články Listiny či Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňují; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr (srov. např. rozhodnutí IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/02, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu také nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod (srov. např. I. ÚS 457/05), což v projednávaném případě neshledal.
Nicméně ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení podle §60 s. ř. s. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady či konkrétní výši náhrady, je věcí obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí správního soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Ze samotné skutečnosti, že v podobných případech týkajících se třetích osob správní soud rozhodl jinak, nelze dovozovat jakýkoliv zásah do základních práv či svobod stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu