ECLI:CZ:US:2011:4.US.2334.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2334/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Ostravské kreditní s. r. o., se sídlem Ostrava, Polanka nad Odrou, Oblouková 206/4, IČ: 286 19 471, zastoupené Mgr. Martinem Mojžíškem, advokátem se sídlem na adrese Frýdek-Místek, Farní 15, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. srpna 2010 č. j. 5 C 162/2008-200 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2011 č. j. 20 Co 547/2010-263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. srpna 2011, domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala zaplacení 216 000,- Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně po žalovaných 1/ DOPS, s. r. o. a 2/ B. S. z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání nemovitosti. Okresní soud v Náchodě rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl z důvodu, že žaloba nebyla oprávněna vůči kterémukoliv ze žalovaných (v posuzovaném případě zcela zjevně vůči žalovanému 1) s tím, že pak při stěžovatelkou formulovaném žalobním petitu, nemohlo být vyhověno žalobě ani proti druhému z žalovaných. K podanému odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť odvolání neshledal důvodným.
Stěžovatelka napadla vydané rozsudky i dovoláním ze dne 8. srpna 2011 s tím, že napadená rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam a dle jejího názoru jsou dány důvody po dovolání specifikované v ustanovení §237 a §241a o. s. ř.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1, věta za středníkem, §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka podala proti napadeným rozhodnutím dovolání, čímž došlo v posuzované věci k souběhu ústavní stížnosti a dovolání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
Pokud stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto Ústavní soud neshledal ani důvody pro přerušení řízení; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud opakovaně uvedl, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (srov. obdobně usnesení ze dne 29. července 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 a ze dne 21. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 16/11). Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Odmítnutí ústavní stížnosti pak nikterak právo stěžovatelky na případné posouzení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu ".
Ústavní soud nemá důvodu v této věci na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat a proto ústavní stížnost, aniž by posuzoval její důvodnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou s tím ovšem, že stěžovatelce zůstává možnost uplatnit ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím i proti rozhodnutí dovolacího soudu podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. listopadu 2011
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka