ECLI:CZ:US:2011:4.US.2358.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2358/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 3/319, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 67/2011-21 ze dne 20. 4. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. Nco 67/2011-21 ze dne 20. 4. 2011, jímž bylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti tak, že soudkyně Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") JUDr. Jarmila Hanuliaková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci, vedené městským soudem pod sp. zn. 58 Cm 7/2011.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, potažmo pak i právo na zákonného soudce; v této souvislosti podotkl, že má nárok na to, aby jeho věc byla projednána nestranným a objektivním soudcem, přičemž soudkyně městského soudu JUDr. Jarmila Hanuliaková tyto požadavky nesplňuje. Stěžovatel spatřoval důvod pro vyloučení jmenované soudkyně v tom, že tato na něj a na jeho právního zástupce podala podrobně propracované trestní oznámení a poté, co bylo toto oznámení orgány činnými v trestním řízení odloženo, dále činila podněty, jimiž se snažila docílit přehodnocení jejich rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele již jen okolnost, že projednávající soudce podá na účastníka řízení trestní oznámení, aniž by k tomu byl povinen a ačkoliv je insolvenční řízení, ke kterému se celá záležitost vztahovala, dozorováno příslušným státním zastupitelstvím, musí nutně vzbudit pochybnosti o nestrannosti takového soudce. Nadto podal stěžovatel dne 13. 4. 2011 u městského soudu žalobu na ochranu osobnosti, jíž se brání difamujícím písemnostem, které jmenovaná soudkyně zveřejnila prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Za situace, kdy je tato soudkyně jeho protistranou ve sporu, je dle stěžovatele již ze samotné lidské přirozenosti vyloučeno, aby na něj nahlížela nestranně a nezaujatě. Stěžovatel poukázal rovněž na nedostatek nezávislosti jmenované soudkyně, pokud jde o vztah k moci výkonné, projevující se písemnými podáními adresovanými předsedovi vlády a předsedovi Správy státních hmotných rezerv, jejichž obsah se stěžovatele bezprostředně dotýkal. Vrchní soud dle stěžovatele pochybil, když z výše uvedených skutečností nevyvodil patřičné důsledky a jmenovanou soudkyni nevyloučil. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil, a aby jeho ústavní stížnost projednal jako naléhavou přednostně mimo pořadí.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh, jakož i z insolvenčního rejstříku (http://isir.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že u městského soudu probíhá pod sp. zn. MSPH 77 INS 8446/2009 insolvenční řízení ve věci dlužníka VP topné oleje, s. r. o., v likvidaci. Stěžovatel do tohoto řízení přihlásil svou pohledávku za dlužníkem ve výši 7.937.476,39 Kč, včasnost této přihlášky však byla insolvenčním správcem zpochybněna a městský soud jí usnesením ze dne 20. 7. 2010 odmítl. Ve věci rozhodující samosoudkyně, JUDr. Jarmila Hanuliaková, dospěla k závěru, že razítko na obálce bylo vědomě antidatováno, přičemž měla za to, že takové jednání lze kvalifikovat jako pokus trestného činu poškozování věřitele dle §222 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, případně podvodu podle §209 téhož předpisu. S odvoláním na ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), podala jménem městského soudu trestní oznámení a současně tuto listinu, jakož posléze i další navazující úkony, zveřejnila v insolvenčním rejstříku. Přípisem ze dne 22. 12. 2010 sdělila Policie České republiky městskému soudu, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že došlo ke spáchání trestného činu, a proto byla věc uložena bez dalšího opatření. Městský soud se za účelem přezkoumání postupu Policie České republiky při vyřizování trestního oznámení obrátil podáním ze dne 1. 3. 2011 na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, a poté podáním ze dne 12. 5. 2011 na Městské státní zastupitelství v Praze, přičemž v obou případech byly jeho podněty shledány nedůvodnými. Dopisem ze dne 1. 3. 2011, adresovaným předsedovi vlády České republiky a předsedovi Správy státních hmotných rezerv, upozorňoval městský soud na skutečnost, že s majetkem státu, nacházejícím se v prostorách úpadce, není nakládáno s péčí řádného hospodáře a že nečinnost vlastníka tohoto majetku brání řádnému průběhu insolvenčního řízení.
Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu (a na něj navazujícího rozhodnutí vrchního soudu), jímž byla jeho přihláška do insolvenčního řízení pro opožděnost odmítnuta, žalobu na obnovu řízení. V tomto návrhu vznesl námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jarmily Hanuliakové, kterou dále rozvedl ve vyjádřeních ze dne 28. 2. 2011 a 10. 3. 2011. O námitce podjatosti bylo rozhodnuto usnesením vrchního soudu č. j. Nco 67/2011-21 ze dne 20. 4. 2011, jak uvedeno výše. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že námitky stěžovatele směřují vůči postupu soudkyně v řízení a jako takové nemohou být důvodem pro její vyloučení.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení, že vrchní soud zamítl návrh na vyloučení soudkyně městského soudu JUDr. Jarmily Hanuliakové, přestože existovaly závažné pochybnosti o její nepodjatosti. K tomu Ústavní soud uvádí následující: pokud jde o trestní oznámení, Ústavní soud již v minulosti dovodil, že realizace povinnosti plynoucí z §8 odst. 1 trestního řádu sama o sobě podjatost soudce nezakládá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 67/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, usnesení č. 42, str. 413 a násl.). Jestliže soudce nemá k věci osobní poměr v tom smyslu, že by se sám nacházel v postavení poškozeného či svědka nebo měl obecně k případu jiný vztah než jen vymezený rámcem soudního řízení, pak taková okolnost sama o sobě nemůže založit pochybnosti o jeho nestrannosti. Jak plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak (Cianetti proti Itálii, č. 55634/00, §37, ze dne 22. 4. 2004). Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Z toho vyplývá, že při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se zvažuje také stanovisko účastníka řízení, to však není zcela rozhodující. Podle Evropského soudu pro lidská práva určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné (Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, rozsudek ze dne 7. 8. 1996, Sbírka 1996-III, §58; Morel proti Francii, č. 34130/96, §42, ESLP 2000-VI). Je pravdou, že v nyní projednávané věci soudkyně JUDr. Jarmila Hanuliaková nad rámec své oznamovací povinnosti využila i možnosti podat podnět k přešetření negativního stanoviska Policie České republiky. Jelikož však nebyly shledány žádné další okolnosti, které by svědčily o tom, že jmenovaná soudkyně takto postupovala nikoliv z důvodu svého přesvědčení, že došlo k porušení zájmů chráněných trestním zákonem, nýbrž z důvodu osobní antipatie vůči stěžovateli, považoval Ústavní soud námitku stěžovatele o nedostatku nestrannosti soudkyně za nedůvodnou.
Ostatní tvrzení stěžovatele pak již postrádají relevanci zcela, neboť skutečnost, že podal žalobu na ochranu osobnosti, stěžovatel ve svém návrhu na vyloučení jmenované soudkyně neuplatnil a tedy, vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, se Ústavní soud nemohl takovou námitkou věcně zabývat. Nad rámec výše uvedeného lze ovšem podotknout, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva není podání občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti dostatečným důvodem pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci (Tanner a Malminen proti Finsku, rozhodnutí č. 42114/98 a 42185/98 ze dne 26. 2. 2000). Pokud jde o dopis adresovaný předsedovi vlády a předsedovi Správy státních hmotných rezerv, nutno konstatovat, že z jeho obsahu stěžovatelem dovozovaná závislost jmenované soudkyně na moci výkonné nikterak nevyplývá. Smyslem dopisu bylo upozornit na, dle názoru pisatelky, nesprávné hospodaření se státním majetkem, resp. nesprávný postup Správy státních hmotných rezerv. Z toho je naopak zřejmé, že jmenovaná soudkyně se s aktuálním postojem výkonné moci neztotožňovala a usilovala o jeho změnu. O osobě stěžovatele nebyla v dopise žádná zmínka.
Lze tedy uzavřít, že vrchní soud z hlediska ústavněprávního nepochybil, když soudkyni JUDr. Jarmilu Hanuliakovou z rozhodování a projednání věci nevyloučil. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož ústavní stížnost byla projednána bezodkladně, nevydával již Ústavní soud rozhodnutí o návrhu stěžovatele dle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu