ECLI:CZ:US:2011:4.US.2360.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2360/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., se sídlem Za tratí 602, 339 15 Klatovy IV., právně zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, AK se sídlem Londýnská 55, 120 21 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010 čj. 5 Cmo 204/2010-1854 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2010 čj. 53 Cm 95/2005-1818 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze odmítajícího odvolání proti předběžnému opatření Městského soudu v Praze.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze v řízení o žalobě obchodní společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED proti žalovanému Ing. K. B. o vydání akcií společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy nařídil předběžné opatření, jímž podle ustanovení §102 a §169 odst. 2 o. s. ř. zakázal stěžovatelce konat náhradní valnou hromadu svolanou na den 14. 5. 2010 od 10.00 hod. do sídla této společnosti (bod 1 výroku) a dále zakázal Mgr. M. N. tuto valnou hromadu zahájit a vykonávat funkci jejího předsedy (bod 2 výroku). Stěžovatelka podala proti usnesení soudu prvého stupně odvolání, které odvolací soud odmítl podle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že odvolání proti bodu 2 výroku je subjektivně nepřípustné, neboť tímto rozhodnutím nebyly stěžovatelce uloženy žádné povinnosti, a proto ani nemohlo dojít k žádné újmě na jejich právech. Pokud šlo o odvolání směřující proti bodu 1 výroku napadeného usnesení, odvolací soud konstatoval, že účinky opakovaně nařizovaných předběžných opatření jsou vždy omezeny na jeden den a vztahuje-li se zákaz určitého jednání, které je předmětem předběžného opatření, na takto vymezený časový úsek, pak jeho uplynutím zákaz zanikne; v době rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo nic, co by mohlo být předmětem přezkumu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že řízení o vydání akcií probíhá již pět let a v jeho průběhu Městský soud v Praze opakovaně zakazuje předběžným opatřením konat valné hromady. Těmito zákazy je stěžovatelce znemožněno přijímat důležitá rozhodnutí vyhrazená pouze valné hromadě a akcionáři společnosti nemohou řádně vykonávat svá práva, což znamená faktické omezení obchodovatelnosti akcií a snížení jejich tržní hodnoty. Stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby v rámci svého přezkumu přihlédl k soustavnosti, s jakou je omezována v konání valných hromad, a s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zpochybnila správnost závěrů Vrchního soudu v Praze a vytkla mu i časovou prodlevu při rozhodování v řádu měsíců. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka připojila přehled soudních zákazů konání valných hromad od poloviny roku 2005.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
V projednávaném případě stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu, tj. i výrok pod bodem 2, který se týkal pouze Mgr. M. N. Stěžovatelce nebyly tímto výrokem uloženy žádné povinnosti, obdobný závěr je třeba uplatnit i ve vztahu k odpovídající části rozhodnutí soudu odvolacího, a proto v tomto rozsahu bylo třeba její ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Po přezkoumání té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadla výrok pod bodem 1 usnesení soudu prvního stupně a jej se týkající rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení dané věci bylo rozhodné, že posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska účastníků řízení, tak i vymezení rozhodné materie zcela identifikovala se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě usneseními sp. zn. III. ÚS 494/06, II. ÚS 136/08, II. ÚS 608/06, III. ÚS 966/09, II. ÚS 967/09, II. ÚS 2314/09, I. ÚS 1145/10, III. ÚS 2358/10 a III.ÚS 3195/10 (dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Ve všech těchto věcech byly ústavní stížnosti stěžovatelky proti obdobným rozhodnutím o předběžných opatřeních odmítnuty z důvodů, na kterých Ústavní soud setrval i v projednávané věci a s ohledem na totožnost účastníků řízení na ně v podrobnostech odkazuje.
Pro účely projednávané věci pouze připomíná, že rámec, ve kterém přistupuje k přezkumu předběžných opatření, je limitován, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku. Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (článek 1 Ústavy a článek 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 17). Těmto požadavkům napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze (stejně jako předtím řada předchozích) dostálo. Ústavní soud již dříve vyjádřil přesvědčení, že řešením vzniklé situace může být pouze vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí o žalobě na vydání akcií (usnesení sp. zn. II.ÚS 136/08) a námitku stěžovatelky, že toto meritorní rozhodnutí v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 95/2005 "pro ni nemá význam", neobstojí, neboť zpochybňovaná předběžná opatření jsou vydávána v jeho procesním rámci (usnesení III.ÚS 3195/10).
K námitce stěžovatelky, že odvolací "soud místo aby se vypořádal s oprávněností rozhodnutí ex parte, odmítl rozhodnout", Ústavní soud již dříve uvedl, že stěžovatelka měla procesní prostor k uplatnění svých námitek proti usnesení soudu prvního stupně v rámci odvolání (usnesení III. ÚS 3195/10). Co se týče délky trvání samotného soudního sporu, i v tomto směru dal Ústavní soud stěžovatelce najevo, že její námitky nelze přezkoumat, neboť tomu neodpovídala formulace petitu, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování vázán a který nemůže překročit (III.ÚS 2358/10, III.ÚS 3195/10). Stejně tak tomu je i v projednávané věci. Z ústavní stížnosti navíc není zřejmé, zda stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí právní řád k ochraně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v dosud neskončeném řízení poskytuje.
Další stěžovatelkou oponované argumenty (zejména otázka "časové omezenosti rozhodnutí o předběžném opatření", "doktrína trvajícího zásahu", "způsobilost předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků" a přezkoumatelnost výhradně "až konečného rozhodnutí ve věci") Ústavní soud mezi nosné důvody usnesení vydaného ve věci III.ÚS 3195/10 nezařadil a stejně tak činí i v projednávané věci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu