ECLI:CZ:US:2011:4.US.2370.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2370/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti H. V., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, AK se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 280/2006-129 ze dne 9. 6. 2009, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 416, 418/2009-151 ze dne 11. 2. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 4129/2010-183 ze dne 11. 5. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 1 a. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala přezkoumání postupu a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 26 C 280/2006, Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 53 Co 416, 418/2009 a Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 28 Cdo 4129/2010. Porušení svých základních práv obecnými soudy spatřovala stěžovatelka v nepřiznání práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), ve sporu s Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti České republiky.
II.
Z ústavní stížnosti, z jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 280/2006 Sb. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se jako žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 14 601 145,- Kč proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Předmětná škoda měla být způsobena poklesem jejích tržeb v letech 2004 - 2005 a náklady právního zastoupení vynaloženými stěžovatelkou na nápravu nesprávného úředního postupu. K poklesu tržeb došlo dle názoru stěžovatelky v důsledku neodůvodněných a nezákonných průtahů orgánů činných v trestním řízení - Policie ČR a Státního zastupitelství - ve vztahu k četným podnětům stěžovatelky k prověření, zda nedošlo ke spáchání trestného činu pomluvy, popř. poškozování cizích práv v souvislosti s články publikovanými v periodicích Rytmus života a Pestrý svět.
Nalézací soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2009 č. j. 26 C 280/2006-129 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že u stěžovatelky prokazatelně došlo po roce 2004 ke zhoršení jejího mediálního obrazu v důsledku publikace článků předmětnými periodiky, avšak mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem České republiky a vznikem škody není dána příčinná souvislost; odpovědnost za vzniklou škodu nesli autoři či vydavatelé předmětných článků.
Rozsudkem ze dne 11. 2. 2010 č. j. 53 Co 416, 418/2009-151 Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby do částky 14 557 720,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dle názoru odvolacího soudu nebyl splněn třetí předpoklad odpovědnosti za škodu, neboť v projednávané věci není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 11. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 4129/2010-83 dovolání žalobkyně odmítl, neboť otázka vymezená žalobkyní nebyla otázkou zásadního právního významu. Pouhé konstatování, že předmětná věc měla být odvolacím soudem řešena jinak, nemůže v rámci dovolacího přezkumu obstát. Nad rámec uvedeného se Nejvyšší soud v předmětném usnesení zabýval dosavadní judikaturou ve vztahu k příčinné souvislosti a ztotožnil se závěry odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody u stěžovatelky a eventuálním nesprávným úředním postupem České republiky.
III.
Se závěry obecných soudů stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí. Příčinná souvislost mezi nečinností orgánů činných v trestním řízení a vznikem škody dle stěžovatelky existuje, neboť orgány činné v trestním řízení svou nečinností ve vztahu k periodikům Pestrý svět a Rytmus života umožnily a podněcovaly dlouhodobé šíření nepravdivých informací o osobě stěžovatelky. Následkem této nečinnosti došlo k rozmachu šíření těchto nepravdivých informací a následnému vzniku škody.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že "víc nemá co k věci dodat".
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, dostupný z: http://nalus.usoud.cz, či nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky tvoří polemika se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů; ta však nedosahuje ústavněprávní roviny.
Dle zákona o odpovědnosti za škodu má poškozený právo na náhradu škody za současného splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Obecné soudy v předmětné věci správně dovodily, že stěžovatelce právo na náhradu škody ve smyslu §13 citovaného zákona nevzniklo, neboť mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody neexistoval (nebyl prokázán) kausální nexus jakožto jeden z nezbytných předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu stěžovatelce vzniklou.
Ve svých rozhodnutích vyšly obecné soudy z jimi učiněných skutkových zjištění, vypořádaly se s námitkami stěžovatelky a opřely svá rozhodnutí o příslušná zákonná ustanovení v souladu s ustálenou judikaturou a doktrinárním výkladem předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Učiněné závěry založené na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě obecné soudy podrobně a přezkoumatelným způsobem popsaly ve svých rozhodnutích.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu