ECLI:CZ:US:2011:4.US.2380.10.2
sp. zn. IV. ÚS 2380/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Družstva Mikšovského 819/11, IČ 256 65 570, se sídlem Praha 5, Mikšovského 819/11; Družstva Mikšovského 818/13, IČ 256 32 345, se sídlem Praha 5, Mikšovského 818/13, a Bytového družstva Mikšovského 817, IČ 264 90 595, se sídlem Praha 5, Mikšovského 817, všechna právně zastoupena Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 9, Ocelářská 799, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2009, č.j. 9 Ca 81/2009-42, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. května 2010, č.j. 2 As 23/2010-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností splňující náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se shora uvedená družstva, dále jen "Družstva", domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odbor územního rozhodování Úřadu městské části Praha 5 vydal dne 14. dubna 2008 rozhodnutí o umístění stavby č.j. OUR.Koš.p.1475/2-1606/06-Če-UR. Rozhodnutí bylo napadeno odvoláním více než deseti účastníků řízení. O odvolání rozhodl Stavební odbor Magistrátu hlavního města Prahy dne 21. ledna 2009, pod č.j. S-MHMP 550752/2008/OST/Če. Odvolání zamítnul a napadené rozhodnutí potvrdil (výrok I.), a odvolání mužstva Mikšovského 819/11 zamítnul jako nepřípustné (výrok II.). Následně podalo sedm z odvolatelů, včetně Družstev, správní žalobu. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze však bylo řízení ve věci zastaveno (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Následným podáním se žalobci domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze č.j. 9 Ca 81/2009-42, s tím, že Družstva doplatila soudní poplatek a zbývající žalobci vzali žalobu zpět. Dne 27. října 2009 vydal Městský soud v Praze druhé usnesení (č.j. 9 Ca 81/2009-50), jímž návrh žalobců zamítl. O kasační stížnosti Družstev rozhodl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud tak, že usnesení Městského soudu v Praze č.j. 9 Ca 81/2009-50 zrušil, (výrok I.), kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 9 Ca 81/2009-42, odmítl (výrok II.), stěžovatelům (Družstvům), žalobcům ani žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky III. a IV.).
Družstva ve své ústavní stížnosti uvedla, že důvodem vydání rozhodnutí o zastavení řízení o správní žalobě byla skutečnost, že sedm žalobců zaplatilo společně jeden soudní poplatek ve výši 2.500,- Kč (2.000,- Kč za správní žalobu; 500,- Kč za přiznání odkladného účinku žalobě). Městský soud v Praze však požadoval uhrazení soudního poplatku každým ze žalobců samostatně, o čemž výzvou k zaplacení soudního poplatku informoval jejich společného právního zástupce. Ten reagoval odkazem na jiné rozhodnutí Městského soudu v Praze - sp. zn. 7 Ca 232/2005, v němž soudu postačovalo uhrazení jednoho společného soudního poplatku. Přesto Městský soud v Praze řízení v projednávané věci napadeným prvním usnesením zastavil. Následným podáním požadovali žalobci zrušení zastavujícího usnesení, přičemž argumentovali tím, že zaplacený soudní poplatek byl uhrazen Bytovým družstvem Mikšovského 817, a další dvě družstva soudní poplatek uhradila dodatečně, společně s podáním návrhu. Městský soud v Praze však tvrzení bytového družstva označil za účelové a uhrazení poplatku zbývajícími družstvy za pozdní. Kasační soud však rozhodl jak uvedeno výše. Družstva v takovém postupu shledala zásah do svých práv na spravedlivý proces. Bytové družstvo proto, že soudní poplatek uhradilo řádně a včas, byť nejprve jako společný za všechny žalobce. Nenastala tedy situace, kdy by řízení mělo být ukončeno proto, že by vůbec nebyl zaplacen soudní poplatek. Dalšího pochybení pak Družstva shledala v tom, že Městský soud v Praze zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze právnímu zástupci žalobců, nikoliv přímo žalobcům. Postupoval tedy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, i s vlastní praxí viz sp. zn. 7 Ca 236/2007 a sp. zn. 7 Ca 232/2005. Městský soud v Praze tedy neměl zastavovat řízení, aniž by vyzval všechny žalobce přímo, a aniž by zjistil za koho byl zaplacený soudní poplatek uhrazen. Protože postupem Nejvyššího správního soudu nebyla uvedená pochybení napravena, i v jeho postupu shledala Družstva zásah do svých zaručených práv. S ohledem na uvedené okolnosti proto Družstva navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 81/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že o zastavení řízení o správní žalobě rozhodl Městský soud v Praze usnesením č.j. 9 Ca 81/2009-42, ze dne 29. června 2009, přičemž toto usnesení bylo právnímu zástupci žalobců doručeno dne 7. července 2009 a téhož dne, v souladu s §55 odst. 3 a 5, ve spojení s §54 odst. 5 s.ř.s., nabylo právní moci. Podle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, může ve věcech správního soudnictví soud zrušit své usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, za předpokladu, že soudní poplatek byl zaplacen dříve, než zastavující usnesení nabylo právní moci. Žalobci, ve snaze využít této možnosti podali výše zmíněný návrh na zrušení usnesení soudu, pro jeho podání však nesprávně aplikovali zákonnou lhůtu. Svůj návrh podali teprve 15. července 2009. Doplacení soudního poplatku do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení se však, jak uvedeno výše, nevztahuje na řízení ve věcech správního soudnictví. Proto nemohlo být jejich návrhu vyhověno a Městský soud v Praze vydal druhé usnesení (č.j. 9 Ca 81/2009-50).
Takový postup Nejvyšší správní soud neshledal jako správný a druhé usnesení Městského soudu v Praze (č.j. 9 Ca 81/2009-50) zrušil jako nezákonné, neboť soud při jeho vydání porušil pravidlo ne bis in idem při překážce rei iudicate. Aplikace autoremedury nebyla s ohledem na uplynutí času možná a návrh byl proto nepřípustný. Tím, že Družstva s kasační stížností čekala na rozhodnutí o svém dodatečném návrhu promeškala zákonnou lhůtu k přípustnému procesnímu nástroji, tj. k podání kasační stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 9 Ca 81/2009-42.
S ohledem na uvedené okolnosti je proto část ústavní stížnosti, v níž Družstva brojí proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, třeba posoudit jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je nepřípustná ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
V takovém případě podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne.
Pokud se týká námitky doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku, uvádí Ústavní soud, že podle jeho judikatury např. sp. zn. IV. ÚS 238/99; I. ÚS 558/99; II. ÚS 217/2000 či sp. zn. III. ÚS 588/2000, bylo skutečně třeba výzvu k zaplacení soudního poplatku doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi řízení, neboť mu tím byla uložena povinnost něco vykonat. Žalobci se takového postupu domáhali přesto, že tato judikatura byla překonána nálezem sp. zn. Pl. ÚS. 2/07 ze dne 13. listopadu 2007, (publ. in: N 193/47 SbNU 539). V něm byla zohledněna změna právní úpravy správního soudnictví a jako dostačující bylo shledáno zaslání výzvy k uhrazení soudního poplatku toliko právnímu zástupci. Městský soud v Praze proto nepochybil, když výzvu zaslal pouze společnému právnímu zástupci a o žalobě rozhodl v souladu s judikaturou.
Rovněž v postupu Nejvyššího správního soudu Ústavní soud neshledal pochybení, která byla deklarována v ústavní stížnosti, neboť Nejvyšší správní soud se "opomenutými" námitkami, s ohledem na uvedené, ani zabývat nemohl. V odůvodnění napadeného rozsudku pak výše citovanou judikaturu podrobně zmínil. Za takové situace ani Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum námitek Družstev, které mohla uplatnit v kasační stížnosti, pokud by ji podala včas.
Družstva neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že je Nejvyšší správní soud v jejich věci zkrátil v zaručených právech. Nejvyšší správní soud se věcí řádně zabýval a napadené rozhodnutí důkladně a srozumitelně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu