ECLI:CZ:US:2011:4.US.2389.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2389/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, AK se sídlem Na Hradbách 9/118, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2010 čj. 14 Co 499/2009-137 a výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2009 čj. 43 P a Nc 298/2007-109, P 1317/2007, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři, včetně nedoplatku na výživném.
Stěžovatel, otec nezl. L., podrobně rekapituloval svá tvrzení uplatněná v řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti a nesouhlasil se závěry obecných soudů, které výši výživného dovodily na základě znaleckého posudku a za použití institutu potenciálního příjmu, pokud by byl zaměstnán jako dělník v čalounictví. Namítl, že v provozovně čalounictví bývalé firmy Rema-M. P., nyní obchodní společnost Prokond, s. r. o., nebyl schopen vykonávat práci z důvodu svého zdravotního stavu, a poukázal na výsledky kontroly, na základě které Krajská hygienická stanice Moravskoslezského kraje dne 4. června 2010 konstatovala v předmětné provozovně porušení podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a překročení přípustného expozičního limitu a nejvyšší přípustné koncentrace chemických látek v pracovním prostředí. Stěžovatel nesouhlasil s tím, jak se Krajský soud v Ostravě vyrovnal s jeho námitkami, a vyjádřil přesvědčení, že znalecký posudek o jeho zdravotním stavu trpí vadami, neboť znalec vycházel pouze z tvrzení M. P., aniž by je blíže zkoumal, navíc sám uvedl, že stěžovatel je schopen pracovat pouze v relativně čistém, klimaticky stabilizovaném prostředí bez přítomnosti alergenů a chemických výparů. Stěžovatel dále upozornil, že pracovní poměr v čalounictví ukončil nejen z důvodu zdravotní škodlivosti pracovního prostředí, ale též z důvodu nízkého výdělku, což znamená, že institut předpokládaného výdělku podle ustanovení §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, neměl být v jeho případě aplikován.
Stěžovatel dále poukázal na to, že v řízení tvrdil, že matce nezletilé předal vyšší částku peněz na výživu dcery L., k čemuž obecné soud nepřihlédly. Stěžovatel však po rozhodnutí odvolacího soudu nalezl listinu, ze které vyplývá, že s matkou nezletilé uzavřel v březnu 2006 smlouvu o zaplacení výživného na nezl. L. až do její zletilosti a matce složil částku 200 tisíc Kč. Dále namítl, že soud řádně nezohlednil majetkové poměry matky, poskytnuté dávky státní sociální podpory, existenci finančních prostředků na účtu u stavební spořitelny ve prospěch nezletilé, jakož i skutečnost, že stěžovateli vznikla v novém manželství narozením dcery J. dne XX. X. XXXX další vyživovací povinnost.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť měl za to, že újma vzniklá na jeho straně výkonem rozhodnutí by byla v jeho případě nepoměrně větší než újma vzniklá matce nezletilé dcery.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. P 1317/2007 vyplynulo, že k návrhům matky P. O. na úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti a zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L. okresní soud po provedeném dokazování svěřil nezletilou do výchovy matky (výrok I.), zavázal otce platit na její výživu částku 1 500 Kč s účinností od 1. 9. 2009 (výrok II.), vyčíslil dluh na výživném za dobu od 1. 12. 2006 do 31. 8. 2009 ve výši 37 000 Kč a uložil otci povinnost k jeho úhradě (výrok III.), zbavil otce rodičovské odpovědnosti k nezl. L. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). K odvolání otce (mimo výroku o svěření nezletilé do výchovy matky) krajský soud po doplnění dokazování rozsudek soudu prvého stupně v napadené části potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud potvrdil správnost zjištěného skutkového stavu, jakož i právních závěrů, které z nich okresní soud vyvodil, a ztotožnil se s nimi. Konstatoval nedostatečné pracovní návyky otce a uplatnění principu výdělkové potenciality otce odvíjené od možnosti jeho zaměstnání ve firmě Rema akceptoval i s ohledem na další zjištěné skutečnosti, které v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl (str. 4). Odvolací soud konstatoval, že i když otci přibyla vyživovací povinnost k dalšímu dítěti, předpokládaná výše příjmu umožňuje výživné pro nezl. L. ponechat; tvrzení otce o předání blíže neurčeného vyššího obnosu matce soud považoval za neprokázanou s tím, že případné výpovědi matky a sestry stěžovatele by nemohl hodnotit jako zcela objektivní. Krajský soud se dále vyjádřil i k rozhodnutí o zbavení rodičovské způsobilosti otce a poučil otce, že proti této části rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Obdobné záruky poskytuje i čl. 14 Paktu, podle kterého "všechny osoby jsou si před soudem rovny, každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem...".
Porušení ústavně zaručených procesních práv v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě zjistil, že stěžovatel se osobně účastnil jednání soudu prvého stupně dne 12. 3. 2008 a dne 26. 8. 2009 a byl řádně předvolán k jednání soudu dne 24. 6. 2009. Stěžovatel k věci samé vypovídal, byla mu dána příležitost vyjádřit se k návrhu matky, navrhnout důkazy a čerpat opravné prostředky, což také učinil.
Za podstatu ústavně právní argumentace lze označit spíše kritiku stěžovatele zaměřenou na dokazování a zjištění skutkového stavu. Ústavní soud však připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález IV.ÚS 244/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 47 (52-53)].
Takové pochybení Ústavní soud v rozhodnutích Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě v rozsahu, jak byly napadeny ústavní stížností, neshledal. Právní závěr obecných soudů (stanovení výživného) se nejevil jako extrémně nesouladný s vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť z odůvodnění napadených rozsudků bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se úvahy obecných soudů při hodnocení poměrů otce pohybovaly. V této souvislosti je třeba poukázat zejména na úvahy Krajského soudu v Ostravě, kterými reagoval na námitky stěžovatele stran jeho zdravotního stavu a schopnosti pracovat jako dělník v čalounictví, a z hlediska časových souvislostí je označil jako účelové, soud nepominul ani skutečnost, že stěžovateli přibyla další vyživovací povinnost, a vypořádal se i s tvrzením stěžovatele o tom, že matce nezl. L. předal vyšší peněžní obnos určený na její výživu.
Pokud šlo o další námitky stěžovatele (finanční prostředky ze založeného stavebního spoření ve prospěch nezletilé L., pobírání dávek státní sociální podpory a příspěvky na péči o osobu postiženou), Ústavní soud zjistil, že je stěžovatel v řízení před obecnými soudy řádně neuplatnil, a proto nemohl Krajskému soudu v Ostravě vytknout, že se s nimi nevypořádal.
Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu