ECLI:CZ:US:2011:4.US.240.11.1
sp. zn. IV. ÚS 240/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2353/2010 ze dne 3. 11. 2010, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 338/2008 a 24 Co 275/2009 ze dne 25. 1. 2010 a Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 11 C 125/2004 ze dne 20. 8. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení (v němž stěžovatel měl postavení povinné osoby), zahájeném k žalobě L. Č., podané podle §244 a násl. o. s. ř., jíž se tato domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud - na rozdíl od rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Praze ze dne 3. 3. 2004 č. j. PÚ 8715/93 - určil, že je podílovou spoluvlastnicí v poměru 1/2 označených nemovitostí v Praze-Hostivaři, přičemž k této žalobě se mj. připojila také další oprávněná osoba -účastnice předchozího řízení před pozemkovým úřadem - JUDr. L. V. s tím, že soud by ji měl jako další oprávněnou osobu v rozhodnutí určit podílovou spoluvlastnicí předmětného pozemku. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že obě jmenované jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá jednou ideální polovinou označených pozemků a tím nahradil shora označené rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Praze v části, v níž bylo stanoveno, že jmenované nejsou vlastnicemi označených nemovitostí. Toto rozhodnutí, jak je patrno z obsahu jeho odůvodnění, vydal po provedení obsáhlého dokazování, na podkladě něhož dospěl k závěru, že na danou restituční věc se podle svého §1 odst. 1 písm. a) ve spojení s §30 vztahuje zákon o půdě s tím, že otázku působnosti tohoto zákona na předmětné nemovitosti posuzuje pozemkový úřad (a po něm v řízení podle části páté i soud) výlučně sám a není vázán závěry soudů dříve učiněnými v řízení o vydání těchže nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť soudy tehdy rozhodovaly o jiném nároku podle jiného zákona a nejde tedy o překážku věci rozhodnuté. Učinil dále závěr podrobně zdůvodněný, že žalobkyně a JUDr. L. V. jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, každá s podílem 1/2, a rozvedl dále své úvahy opírající se také o vyjmenovanou judikaturu Ústavního soudu, vedoucí jej k závěru, že v daném případě je dán restituční titul uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, přitom jak uvedl, rozhodl ve smyslu ustanovení §250f písm. c) o. s. ř. o vlastnictví obou oprávněných osob k nemovitostem a nikoliv pouze o vlastnictví žalobkyně, když v daném případě podle něj vyplývá způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky z §9 odst. 4 ve spojení s §4 zákona o půdě.
Odvolací soud uvedený rozsudek soudu I. stupně (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2009 a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15. 6. 2009) jako věcně správný potvrdil. Vycházel při tom rovněž z judikatury Ústavního soudu, kterou označil, přitom k odvolací výhradě stěžovatele, že nebylo na místě rozhodovat o restitučním nároku oprávněné JUDr. L. V., poukázal na zásadu koncentrace plynoucí z ustanovení §250d o. s. ř. s tím, že tato námitka přes řádné poučení o koncentraci řízení byla uplatněna až v odvolání proti rozsudku, který byl vydán poté, kdy bylo původní rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno, a je tak zjevně opožděná.
Stěžovatelem podané dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeným shora označeným usnesením dovolacím soudem jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Dovolací soud s odkazem na příslušné zákonné normy, svou vyjmenovanou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, jak uvedl, nedospěl přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu či byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo soudem dovolacím, a proto neshledal zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jako v dovolání, obsáhle polemizuje s uvedenými závěry obecných soudů, a to jak pokud jde o jejich závěry učiněné v poměru podřazení dané věci pod režim zákona o půdě, přitom zároveň připomíná, že o stejném nároku bylo již dříve rozhodnuto podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to pravomocnými soudními rozhodnutími (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 16 C 82/92 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 1995 sp. zn. 19 Co 561/93), která podle něj tvoří překážku věci rozhodnuté, tak pokud jde o závěr o naplnění restitučního titulu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Soudu I. stupně vytýká, že rozhodl i o nárocích JUDr. L. V., ačkoliv ani ona ani její předchůdkyně, zemřelá R. J., nevyužily svého práva podat žalobu proti rozhodnutí pozemkového úřadu, a polemizuje s odůvodněním tohoto postupu soudem ustanovením §250f písm. c) o. s. ř., jakož i s odůvodněním soudu odvolacího k této otázce poukazem na zásadu koncentrace řízení. Dovolacímu soudu pak vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí nesplňuje přiměřené požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí, vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu, jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a vykazuje prvky libovůle. Dovolací soud se podle něj přesvědčivě nevyjádřil ke všem právním otázkám zásadního právního významu, které mu stěžovatel předložil, nevypořádal se s argumentací stěžovatele a vůbec se nezabýval namítanými vadami řízení a namítanou nesprávnou aplikací procesního práva, přitom i v tomto směru se dovolává judikatury Ústavního soudu. V uvedených pochybeních soudů spatřuje porušení svých shora označených ústavně zaručených práv. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vztahující se k otázce působnosti zákona o půdě na předmětné nemovitosti i k aplikaci jeho ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a rozvedly důvody, pro které předchozí shora označená soudní rozhodnutí nepovažovaly v této věci za překážku věci rozsouzené i z jakých důvodů bylo rozhodnuto o nároku oprávněné JUDr. L. V. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, obsahujícím v podstatě shodné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, své odmítavé rozhodnutí dostatečně zdůvodnil poukazem na svou judikaturu i nálezy Ústavního soudu a v poměru k námitce, že soud měl ve smyslu ustanovení §250f o. s. ř. rozhodnout pouze o nároku žalobkyně a nikoliv již o nároku další oprávněné osoby pak, obdobně jako odvolací soud, odkazem na ustanovení §250d odst. 1 o. s. ř., obsahující zásadu koncentrace řízení. Učinil tak sice stručně, avšak v dostačujícím rozsahu, přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického.
Třeba dále uvést, že pokud jde o námitku stěžovatele týkající se překážky věci rozhodnuté a námitky, že soud neměl rozhodovat o nároku JUDr. V., pak tuto část ústavní stížnosti nutno považovat za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť z uvedených důvodů je možno podat žalobu pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Tuto také stěžovatel, jak patrno z obsahu příloh, současně s ústavní stížností podal, přičemž o ní zatím rozhodnuto nebylo. Pokud stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž v této části o návrh nepřípustný.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 14. března 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu