ECLI:CZ:US:2011:4.US.2433.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2433/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti stěžovatele Hotel Hlaváč, s. r. o., se sídlem v Blansku, Svitavská 1010/35, zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem v Brně, Hlavní 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3953/2010 ze dne 31. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a práva vlastnického (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod), jakož porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojených příloh - napadeného rozhodnutí, rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 33 C 340/2006 ze dne 13. 2. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 182/2009 ze dne 14. 6. 2010, bylo napadeným rozhodnutím dovolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku odvolacího soudu shora označeného, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, zamítající žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti a České republice - Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu v Praze, na zaplacení částky 18.985.914,35 Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se stěžovatel domáhal s odvoláním na ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon"). Soudy I. a II. stupně po provedeném dokazování zamítly žalobu stěžovatele s podrobným zdůvodněním svého závěru o tom, že v dané věci není splněna základní podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu podle uvedeného zákona - nesprávný úřední postup ve smyslu jeho ustanovení §13 odst. 1, neboť jak rejstříkový soud v roce 1998 při zápisu Ing. J. do obchodního rejstříku jako likvidátora společnosti Juříček, s. r. o., tak i katastrální úřad následně při vkladu vlastnického práva k označeným nemovitostem do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy stěžovatelem s uvedenou společností uzavřené postupovaly v souladu s ustanoveními příslušných právních předpisů. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo pak ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud, poté, co konstatoval, že stěžovatel žádnou z právních otázek, která by byla otázkou zásadního právního významu a byla určující pro rozhodnutí o věci samé, dovolacímu soudu nepředložil, učinil závěr, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Proti tomuto usnesení dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po reprodukci obsahu rozhodnutí soudů ve věci postupně vydaných, obdobně jako v dovolání, dává najevo své přesvědčení o tom, že dne 7. 10. 1998 Krajský soud v Brně pochybil, když vydal výpis z obchodního rejstříku, v němž byl jako likvidátor společnosti Juříček s. r. o. uveden Ing. L. J., neboť soudu v té době již byla známa skutečnost, že proti usnesení, jímž byl likvidátor jmenován, bylo podáno odvolání a v důsledku této skutečnosti byl soud podle stěžovatele povinen postupovat podle §200a odst. 2 o. s. ř. a zajistit, aby dosavadní zápis byl v souladu se skutečným stavem věci. V uvedeném v podstatě stěžovatel spatřuje odpovědnostní titul, způsobilý založit odpovědnost státu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Je toho názoru, že obecné soudy pochybily, když dospěly k závěru o absenci odpovědnostního titulu způsobilého založit důsledky předvídané v ustanovení §13 odst. 1 zákona, domnívá se, že se jedná o protiústavní výklad a aplikaci použitých předpisů a navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Nutno zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. V posuzované věci již soudy I. a II. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o nesplnění základní podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. S odkazem na znění ustanovení §200b odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, zdůraznily, že vydaný výpis z obchodního rejstříku ze dne 7. 10. 1998, jako veřejná listina osvědčující stav zápisů v obchodním rejstříku ke dni jejího vydání, byl v naprostém souladu se stavem, který obchodní rejstřík dobově vykazoval. Dovolací soud, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, obsahujícím v podstatě obdobné námitky, jako námitky vznášené nyní v ústavní stížnosti, poukázal na to, že stěžovatel v dovolání přišel s novou právní argumentací, pokládaje nyní za nesprávný úřední postup to, že rejstříkový soud nepostupoval podle ustanovení §200a odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000, za účelem dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem, neprovedl-li (po podaném odvolání) výmaz zápisu likvidátora společnosti z obchodního rejstříku, s tím, že již proto se o otázku zásadního právního významu, jejíž řešení by bylo určující pro rozhodnutí o věci samé a mělo význam i z hlediska rozhodovací praxe soudů, vůbec nejedná. Přitom zároveň zdůraznil, že v daném případě rejstříkový soud zapsal údaje o likvidátoru společnosti na základě rozhodnutí soudu o obsahu zápisu (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 1998 sp. zn. Firm. 155095/98/59, Rg. C 20412/4/59) a zápis v obchodním rejstříku byl tedy v souladu s touto skutečností (vydaným usnesením). Ve svém rozhodnutí dovolací soud poukázal také na zdůvodnění soudů obou stupňů, z něhož se podává, že majetkovou újmu spočívající ve ztrátě vlastnického práva k nemovitostem, zpeněženým posléze v konkurzu, si žalobce zavinil sám (§415, §441 občanského zákoníku), jelikož nebyl dbalý svých práv a účinně se nebránil zapsání nemovitostí do soupisu konkurzní podstaty (excindační žalobu vzal zpět a řízení bylo zastaveno). Dovolací soud tak své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, a na zdůvodnění jeho rozhodnutí lze odkázat.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu