ECLI:CZ:US:2011:4.US.2455.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2455/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. Z. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Válkou, advokátem, AK, Masarykova 7, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011 č. j. 38 Co 458/2009-117 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu v jeho civilní věci pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva být slyšen před soudem zaručeného článkem 38 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 19 C 165/2005 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2009 č. j. 19 C 165/2005-87 zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení zvláštní odměny (výrok I.), na kterou mu měl dle smlouvy o poskytnutí právní pomoci vzniknout nárok tím, že jako advokát žalovanou úspěšně zastupoval v soudním řízení. Soud vysvětlil, že ujednání o zvláštní odměně, dle kterého "v případech s vyčíslitelným efektem (úspora, zisk apod.) náleží advokátovi další odměna ve výši 10 % z dosaženého efektu", neprojevuje vůli smluvních stran dostatečně určitě a srozumitelně, a dodal, že úspěch žalované a vyčíslitelnost efektu úspory nelze spatřovat v zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby žalobcem. Výrokem II. uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 16.636 Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 4. 2011 č. j. 38 Co 458/2009-117 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Výslech žalované za účelem zjištění její vůle při uzavírání smlouvy shledal nedostatečným, a proto nemohl dospět k závěru o neurčitosti smlouvy. Nedůvodnost žaloby spatřoval ve skutečnosti, že uvedené smluvní ujednání není použitelné pro smluvní odměnu pro zastupování v soudním řízení, neboť tu upravuje jiné ujednání, a v tom, že zastavení řízení nemá pro žalovanou žádný vyčíslitelný efekt ve formě zisku ani úspory. Soud dále změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že náhradu nákladů řízení přiznal žalované ve výši 12.744 Kč, do níž mj. zahrnul odměnu advokáta vypočtenou dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a náhradu hotových výdajů advokáta za účast na šesti soudních jednáních včetně dne 3. 10. 2007 a 6. 5. 2009, jejichž odročení bez projednání věci zavinila žalovaná; dodal, že stěžovateli v souvislosti s nimi žádné tzv. separované náklady, k jejichž úhradě je dle ustanovení §147 o. s. ř. povinna žalovaná, nevznikly.
Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu kvalifikuje jako tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud jej potvrdil z jiného důvodu, aniž by stěžovatele se svým odlišným právním názorem seznámil a poskytl mu příležitost se k němu vyjádřit, eventuálně předložit nové důkazy. Dle názoru stěžovatele měl odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, pokud své rozhodnutí založil na odlišném skutkovém zjištění, a to nemožnosti aplikace sporného smluvního ujednání na projednávaný spor, a neprovedl k tomu žádné dokazování. Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud se dopustil nepřípustné svévole při hodnocení smlouvy o poskytnutí právní pomoci, jestliže dospěl k závěru, že žalovaná nedosáhla v zastaveném řízení žádného vyčíslitelného efektu; ten stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že nebyla nucena zaplatit částku proti ní soudně uplatněnou. Konečně stěžovatel namítá, že ačkoli soud rozhodoval o separaci nákladů dle ustanovení §147 o. s. ř., neaplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ale vyhlášku č. 484/2000 Sb. a přiznal žalované i náhradu hotových výdajů za dvě jednání jí zmařená.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Obsahem práva na spravedlivý proces je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srov. nález sp. zn. nález IV. ÚS 1834/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovateli nelze přisvědčit v tvrzení, že neměl prostor pro vyjádření a předložení nových důkazů k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti stěžovatelovy žaloby a následně podaného odvolání opíral o důvod, který sice v rozhodování nalézacího soudu nebyl primární, ale byl v jeho rozsudku také zmíněn, a proti němuž pak stěžovatel vznášel námitky ve svém odvolání (srov. č. l. 97 spisu). Kromě toho závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti sporného smluvního ujednání na stěžovatelovu věc není skutkovým závěrem, ale závěrem právním, jenž není výsledkem dokazování, a tudíž změna právního názoru sama o sobě, převzal-li odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, zopakování dokazování v odvolacím řízení nevyžaduje; ostatně ani stěžovatel neoznačil žádné nové důkazy, které by bylo nutno provést. Rovněž závěr soudu o absenci vyčíslitelného efektu je závěrem právním, a proto o svévolném hodnocení důkazů nemůže být řeč. Tento závěr jak nalézací, tak odvolací soud srozumitelným způsobem odůvodnil, přičemž předložená argumentace má racionální základ a je z hlediska ústavní konformity akceptovatelná.
Nad již uvedené připomíná Ústavní soud, že se k problematice nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Nic takového však ve stěžovatelově věci zjištěno nebylo.
Výtka směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně je lichá v části, v níž stěžovatel namítá nesprávné použití vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť při rozhodování o náhradě nákladů řízení žalované dle zásady úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. soud správně vypočetl odměnu advokáta opíraje se o tuto vyhlášku (srov. ustanovení §151 odst. 2 věta první před středníkem). Pouze při rozhodování o separovaných nákladech se aplikuje advokátní tarif; žádné takové náklady však stěžovateli nevznikly. Argumentaci stěžovatele v části napadající přiznání náhrady hotových výdajů žalované za účast na dvou jednáních, jejichž zmaření zavinila, nelze upřít racionální základnu, ale s ohledem na skutečnost, že se jedná o bagatelní částku a nadto v náhradově nákladové oblasti, nedosahuje toto pochybení odvolacího soudu intenzity porušení ústavnosti a nezakládá tak nutnost kasace jeho rozhodnutí.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu