ECLI:CZ:US:2011:4.US.252.11.1
sp. zn. IV. ÚS 252/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. V., právně zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Hlavní 40, směřující proti usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, expozitura Brno, ze dne 7. října 2010, č.j. OKFK-244-394/TČ-2009-200236, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 2 VZV 2/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše specifikovaným usnesením Policie České republiky bylo proti stěžovateli, a dalším čtyřem osobám, zahájeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal jednání, které policejní orgán posoudil jako jednání protizákonné a rovněž uvedl, jaké závěry z toho policejní orgán učinil. Rozhodnutí pak stěžovatel napadl stížností, ve které mimo jiné uvedl, že z hlediska popisu skutku se jedná o několik dílčích útoků, přičemž část uvedeného jednání není trestněprávně relevantní. K uvedené námitce státní zástupce zaujal jiné hodnocení a konstatoval, že se jedná o jediný skutek, neskládající se z dílčích útoků, přičemž součástí tohoto jednání může být i část, která je v podstatě legální, ve svém důsledku je ovšem součástí trestného činu.
V napadených rozhodnutích stěžovatel shledal protiústavnost spočívající v porušení zásady zákonnosti trestního stíhání upravené v §2 odst. 1 trestního řádu a je rovněž garantována v čl. 8 odst. 2 Listiny. Tato zásada je v trestním stíhání realizována §160 odst. 1 trestního řádu stanovujícím náležitosti sdělení obvinění. V jeho případě došlo k porušení této zásady, a proto se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí, a dále se domáhal přednostního projednání věci mimo pořadí, které obligatorně plyne z ustanovení §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak rekapituluje důvody, pro které bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby, a následně polemizuje s právním hodnocením věci policejním orgánem resp. státním zástupcem. Pokud tedy stěžovatel svoji ústavní stížnost mínil tak, že de facto brojí proti zahájení trestního stíhání jako takovému, pak Ústavní soud připomíná, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obracet se na státního zástupce. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především v řízení před obecnými soudy, dostane-li se věc až k nim. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu. Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od této praxe ani v tomto případě.
Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právo na přednostní vyřízení ústavní stížnosti je odvozeno od naléhavosti věci, upravené v §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tak postupuje například ve věcech vazebních, přičemž ve věci, obdobně jako právě projednávané, postupuje podle hlavy druhé části třetí (§§72 - 84) zákona o Ústavním soudu, které upravuje řízení o ústavní stížnosti. Na dané řízení není možné aplikovat postup podle oddílu druhého (§§71a - 71e) zákona o Ústavním soudu, upravujícího řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony, na jehož úpravu přednostního projednání věci (§71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu) stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2011
Michaela Židlická v.r.