ECLI:CZ:US:2011:4.US.2599.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2599/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem, AK Klouček Sládek Topinka & Džmuráňová se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, proti usnesení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NTZ 106/2008 a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. 2 KZV 49/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 3. 9. 2010 se P. K. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud pro zásah do práv zajištěných čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil "nejméně v rozsahu zamítnutí stížnosti stěžovatele" v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo mj. pravomocně zastaveno jeho trestní stíhání.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 8. 3. 2010 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, (dále jen "státní zástupce KSZ") podle ustanovení §172 odst. 1 písm. c) tr. řádu [jež zní: c) není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný,] mj. zastavil trestní stíhání stěžovatele pro dílčí skutky v rozhodnutí označené.
Dne 2. 6. 2010 státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupkyně NSZ") stížnost obviněného (a dalších obviněných) proti rozhodnutí státní zástupce KSZ ze dne 8. 3. 2010 zamítla jako bezdůvodnou.
III.
V částech 1. až 3. ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh jeho trestní věci. V části 4. stěžovatel polemizoval s právní kvalifikací důvodu zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. c) tr. řádu (tj. z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný), jak byla učiněna krajským a Nejvyšším státním zastupitelstvím. Vyjádřil přesvědčení, že se jednalo o formalistický výklad zákona a že měl "plné právo na to, aby jeho trestní stíhání bylo zastaveno z pro něj co možná nejpříznivějšího důvodu", tj podle ustanovení §172 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu. Byl toho názoru, že zastavení trestního stíhání podle citovaného ustanovení tr. řádu "zanechává na dotčených osobách trvalý ‚cejch' pravděpodobného zločince (zejména bylo-li trestní stíhání medializováno, jak se v daném případě masivně stalo)."
V části 5. ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že zastavením trestního řízení podle §172 odst. 1 písm. c) tr. řádu "jeho práva nebyla šetřena jako práva jiných." Bez podrobnější argumentace ústavněprávní tvrdil porušení:
- čl. 2 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), neboť podle jeho názoru trestní řízení bylo proti němu a jeho spolupracovníkům zahájeno a vedeno i skončeno mimo meze stanovené trestním řádem, a státní moc tak byla uplatněna v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,
- čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, v důsledku nezákonně proti němu vedenému trestnímu řízení, včetně jeho medializace a rozhodnutí, jímž bylo toto trestní řízení ukončeno,
- čl. 26 odst. 3 Listiny a čl. 3 odst. 3 Listiny, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání z 6. 11. 2008 bylo podle jeho názoru zjevně koncipováno tak, jako by obvinění, včetně stěžovatele, byli organizovanou skupinou zločinců, pod záminkou prověřování neoprávněných odběrů vydírajících poctivé odběratele elektřiny za účelem vlastního obohacení, což mu způsobilo mimořádně tíživě pociťovanou újmu,
- čl. 40 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť stíhaný skutek nebyl dostatečně určitě a srozumitelně vymezen.
Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že státní zástupci "měli a mohli jeho trestní stíhání pro dané dílčí skutky zastavit podle §172 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu na základě výkladu trestního řádu samotného."
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu a předmětu zcela identifikuje se stížnostmi jiných stěžovatelů směřujících proti témuž rozhodnutí státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010, které Ústavní soud již dříve odmítl jako nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, naposledy pro zjevnou neopodstatněnost usnesením senátu ze dne 6. 12. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2545/10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod se od uvedených rozhodnutí odchýlit.
V části tvrdící porušení základního práva dle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, garantujícího právo každého na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména, je ústavní stížnost návrhem nepřípustným pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně tohoto základního práva, např. žaloby na ochranu osobnosti [srov. např. nález ze dne 19. 3. 2008 II. ÚS 1856/07, Sb. n. u., sv. 48, str. 849 (852)].
Ve zbývajících částech se jedná o návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že v rovině základních práv není garantováno jakékoliv základní právo na zahájení či zastavení trestního řízení, natož na zastavení trestního řízení z určitého specifikovaného důvodu pro obviněného více či méně akceptovatelného. V tomto směru již ve svém usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 [Sb. n. u., sv. 7, str. 343 (345)] uvedl, že "Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje ... . Z usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 554/03 [Sb. n. u., sv. 32, str. 467 (468)] se dále podává, že "pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), by potom ústavní stížnost po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele mohla přicházet v úvahu ... ."
K dalším tvrzením stěžovatele, jejichž podstatu Ústavní soud spatřuje v námitkách o porušení záruk spravedlivého trestního procesu, nutno uvést, že napadená rozhodnutí státních zástupců nejsou konečnými rozhodnutími o vině a trestu ve smyslu hlavy páté Listiny, ani rozhodnutími o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Listiny, a z toho důvodu se na ně z povahy věci řada ústavních záruk spravedlivého trestního procesu nevztahuje. Ústavní soud je toho názoru, že tato rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
Ústavní soud dodává, že napadená rozhodnutí by mohla zakládat problémy z hlediska principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, pokud by z obsahu jejich odůvodnění vyplývalo konstatování viny nebo pozitivní zjištění skutečností zakládajících vinu. Žádné takové skutečnosti stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil a nedospěl k nim ani Ústavní soud.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu