ECLI:CZ:US:2011:4.US.2601.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2601/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12/309, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2010 č. j. 19 Co 1156/2010-55 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2010 č. j. 34 C 544/2009-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, rozsudkem ze dne 14. 1. 2010 č. j. 34 C 544/2009-28 vyhověl Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 13.990,- Kč s příslušenstvím, představující kupní cenu zimní bundy s liščí kožešinou zakoupenou v prodejně stěžovatelky s ohledem na odstoupení vedlejší účastnice od kupní smlouvy z důvodu reklamované vady, jež nebyla řádně a včas odstraněna. Ke stěžovatelkou podanému odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 6. 2010 č. j. 19 Co 1156/2010-55 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. K ústní reklamaci pásku bundy, zakoupené vedlejší účastnicí v prodejně stěžovatelky, zaslal dodavatel na prodejnu k bundě nový pásek odlišného barevného odstínu. Vedlejší účastnice však již mezitím písemně reklamovala další vady bundy a stěžovatelka se s vedlejší účastnicí dohodla, že reklamace odlišně barevného pásku bude vyřízena současně s reklamací bundy, a to ve sjednané lhůtě jednoho měsíce. Po uplynutí reklamační lhůty se vedlejší účastnice dostavila dne 22. 5. 2009 na prodejnu a reklamaci řešila v nepřítomnosti stěžovatelky s její prodavačkou, která však nový pásek odpovídající barvy vložený v pravé kapse bundy nedohledala. Vedlejší účastnice z důvodu chybějícího pásku a neesteticky provedené opravy bundy bundu nepřevzala a následně od kupní smlouvy odstoupila. a odmítla i nabízenou slevu z ceny bundy.
4. Nalézací soud v této souvislosti učinil skutkový závěr, že reklamace nebyla vyřízena řádně, neboť vedlejší účastnici byla předložena nekompletní bunda bez pásku a vedlejší účastnice tak má ohledně uplatněných vad právo jako by se jednalo o vadu neodstranitelnou. K tomuto závěru stěžovatelka namítá, že nemůže nést odpovědnost za pochybení své zaměstnankyně při vyřízení reklamace. Nalézací soud podle jejího názoru nezjistil náležitě skutkový stav věci, když neprovedl důkaz ohledáním bundy, kterou měla stěžovatelka při jednání soudu u sebe, a výslechem svědkyně JUDr. J. K., která mohla potvrdit účelové jednání vedlejší účastnice. Stěžovatelka sice provedení těchto důkazů sama přímo nalézacímu soudu nenavrhovala, ale při jednání se o těchto důkazech zmiňovala. Soud tak měl a mohl tyto důkazy provést, neboť to bylo nezbytné pro zjištění skutkového stavu, zvláště když si stěžovatelka, která nebyla právně zastoupena, nebyla procesní stránky věci plně vědoma. Soud se také nezabýval rozpory ve výpovědi vedlejší účastnice a jejího přítele P. S., přítomného při projednávání reklamace, a neučinil žádná zjištění ze zprávy dodavatele bundy a ze znaleckého posudku J. S. Rozsudek nalézacího soudu tak nebyl řádně a srozumitelně odůvodněn v souladu s principem práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že nalézací soud provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Navrhuje proto v závěru ústavní stížnosti, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou již uplatňovala v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není samo o sobě významné, je-li u napadeného soudního rozhodnutí namítána jeho věcná nesprávnost. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není konečným způsobem rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí či nikoli.
7. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením učiněných skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, vyslovených v napadených rozhodnutích obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelkou uplatněných námitek k hodnocení důkazů provedených znaleckým posudkem a zprávou dodavatele bundy a k neprovedení případných dalších důkazů, o nichž se stěžovatelka jen zmínila, ale přímo je nenavrhovala.
8. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování opravňující soudy rozhodnout, a nalézací i odvolací soud se hodnocením důkazů dostatečně a pečlivě zabývaly. Na základě provedeného hodnocení důkazů nalézací soud vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké právní předpisy aplikoval, přičemž obecnému soudu musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu, jež jsou mu bezprostředně známy. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a věc správně právně hodnotil.
9. Pokud obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ke stěžovatelkou tvrzeným zásahům do jeho ústavně zaručených základních práv ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
10. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření jejího práva na spravedlivý proces.
11. Ke stěžovatelkou namítanému porušení čl. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení v podstatě garantuje obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu