ECLI:CZ:US:2011:4.US.2622.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2622/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele JUDr. M. Č., právně zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Urbancem, Na Poříčí 1046/24, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. 28 Co 430/2007, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 8 C 377/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2719/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 10. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V předmětném případě se stěžovatel formálně právně domáhá zrušení jen rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. 28 Co 430/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 8 C 377/2005. Vzhledem k tomu však, že ke svému návrhu přiložil i související usnesení Nejvyššího soudu, vyložil Ústavní soud stížnostní žádání ve prospěch stěžovatele tak, že je napadáno toto usnesení.
II.
Stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 a §33a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), na kterou bylo postoupeno právo na finanční vyrovnání nebo právo na vydání náhradního pozemku.
Stěžovatel uzavřel s Pozemkovým fondem smlouvu o převodu pozemku parc. č. 3846/1 v k.ú. Modřany, obec Praha. Následně se Pozemkový fond domáhal u soudu určení neplatnosti uvedené smlouvy. Obvodní soud žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že účely zákona o půdě se týkají pouze oprávněných osob ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě. Účel zákona se tak nevztahuje na osoby, které získaly nárok na vydání náhradních pozemků smlouvou o postoupení pohledávky. Povinností žalobce je postupovat tak, aby bylo dosaženo účelu zákona o půdě, čehož nelze podle názoru soudu prvního stupně dosáhnout jinak, než nabídkou pozemků původním restituentům, jejichž nároky na vydání náhradního pozemku mají přednost před nároky postupníků. Dle náhledu obecného soudu došlo k obejití závazného postupu stanoveného zákonem a stěžovatel byl zvýhodněn oproti dalším oprávněným osobám. Stěžovatel není nositelem originárního nároku na převedení náhradního pozemku jako osoba oprávněná, které byla způsobena křivda. Prodejem nároku z původní oprávněné osoby tento morálně podmíněný aspekt nároku zanikl a stal se pouhým obchodním artiklem. Smlouva o převodu nemovitosti byla dle soudu uzavřena bez respektování zákonem stanoveného postupu při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám a jde o smlouvu, která svým účelem obchází zákon o půdě, neboť ve svém důsledku omezuje možnost uspokojení nároku jiných, originárních, restituentů. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil s tím, že převod pozemku na stěžovatele byl absolutně neplatným právním úkonem přímo pro rozpor se zákonem a nikoliv pouze pro obcházení účelu zákona o půdě. Rozpor se zákonem spatřoval odvolací soud v tom, že nebyl dodržen závazný postup dle ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, tedy předmětný pozemek nebyl nabídnut formou veřejné nabídky ostatním zájemcům.
Ve svém návrhu stěžovatel odmítá členění nároků oprávněných osob na původní oprávněné osoby a postupníky restitučních nároků. Nelze se ztotožnit s obecným tvrzením, že účel zákona o půdě nedopadá na postupníky restitučních předpisů, neboť v takovém případě by bylo nutno dojít k závěru, že postupníci restitučních nároků nemají právo na uspokojení nároku poskytnutím náhradního pozemku, ale pouze na finanční náhradu a že jakýkoliv převod pozemku na postupníka je v rozporu se zákonem. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že ke dni podpisu smlouvy (tj. 1. 7. 2005) bylo postavení postupníka restitučních nároků totožné s postavením původně oprávněné osoby, neboť zákon č. 253/2003 Sb. a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 rozlišil postavení těchto osob až s účinností od 20. 12. 2005. V souvislosti s aplikací ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), stěžovatel upozornil na extenzivní výklad, dle něhož nalézací soud považoval za obcházení zákona i právní úkon, který ve svém důsledku odporuje zákonu. Pozemkový fond při vydávání náhradních pozemků stanovil vnitřními pokyny a interními předpisy postupy při převodech náhradních pozemků. Stěžovatel uvádí, že žalobce byl povinen řídit se zákonem č. 284/1991 Sb. od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2002. Od 1. 1. 2003 již nebyl povinen se uvedeným zákonem řídit. Nabytím účinnosti novely zákona o půdě č. 131/2006 (14. 4. 2006) bylo ustanovení §11 odst. 2 nahrazeno ustanovením §11a téhož zákona, které přímo do zákona o půdě zavedlo povinnost žalobce postupovat při převodu náhradních pozemků na základě veřejných nabídek. Stěžovatel dále konstatuje, že zákon o půdě je předpisem restitučním, jehož účelem je zmírnění majetkových křivd, zatímco zákon č. 95/1999 Sb. je předpisem privatizačním, jehož účelem je prodej státní půdy zájemcům, kteří vůbec nemusejí být držitelé restitučních nároků. Postupem obecných soudů tak došlo k porušení zásady pacta sunt servanda, dobré víry stěžovatele, který jednal při uzavírání se státním úřadem, který je oprávněn smlouvu uzavřít. Pozemkový fond se dle náhledu stěžovatele nemůže domáhat svého vlastního pochybení při překročení své působnosti. Dále stěžovatel odkázal také na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Broniowski vs. Polsko, dle něhož pojem majetek není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Za majetek či majetková práva je třeba považovat i další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky). Dále se stěžovatel věnuje také pojmu vyvlastnění. Primárním účelem přijetí zákona o půdě bylo zmírnění některých majetkových křivd a nikoli zakládání křivd nových.
III.
Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval, přičemž dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dále Ústavní soud konstatuje, že obdobnými případy se ve své judikatuře v minulosti již zabýval např. ve věci evidované pod sp. zn. III. ÚS 2900/08, IV. ÚS 606/08 nebo IV. ÚS 614/09, I. ÚS 1043/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. Na v nich přijatých závěrech nevidí čtvrtý senát Ústavního soudu důvodu čehokoliv měnit.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Pokud jde o výklad příslušných ustanovení zákona o půdě provedený obecnými soudy a uváděný v odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy tyto normy vykládaly svévolně bez rozumného odůvodnění. Ústavní soud je toho názoru, že interpretace uvedená těmito soudy v napadených rozhodnutích je zcela správná, logická a řádně odůvodněná a z tohoto pohledu nelze tedy obecným soudům nic vytknout.
Již odvolací soud odkázal stěžovatele na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, která se se vzneseným problémem ústavně konformně vypořádává. Namítá-li stěžovatel aplikaci zákona č. 95/1999 Sb., je třeba konstatovat, ostatně stejně jako již v obdobných věcech učinil Nejvyšší soud, že zákon o převodu státní půdy v §1 odst. 2 písm. a) výslovně stanoví, že upravuje i postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, a na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo právo převedeno. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když předpokládal též převody oprávněným osobám (§7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005). Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem. Zákon proto ukládal v §7 odst. 2 Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Přitom byl zvlášť upraven postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby, a to v jejich prospěch.
Namítá-li stěžovatel nejednotnou právní argumentaci v napadených rozsudcích obecných soudů, nutno uvést, že Městský soud ve svém odůvodnění argumenty nalézacího soudu toliko rozvinul o právní výklad vztahující se k aplikaci souvisejících právních předpisů.
Dovolává-li se stěžovatel své dobré víry, legitimního očekávání či zásady pacta sunt servanda, nepovažuje Ústavní soud tuto právní argumentaci za zcela přiléhavou, neboť neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem nemůže být uvedenými právními instituty zhojena. Stejně tak nedošlo prohlášením neplatnosti smlouvy ke ztrátě majetku stěžovatele, neboť pojem majetku není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění, ale vztahuje se např. též na pohledávku, která mu zůstala vůči povinnému nepochybně zachována.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků řízení odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu