ECLI:CZ:US:2011:4.US.2623.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2623/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, AK se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 čj. 28 Cdo 2699/2010-129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010 čj. 35 Co 502/2009-115 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2009 čj. 10 C 30/2006-93 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 1. 9. 2011 se J. M. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradu škody 11.000.000 Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají mj. následující skutečnosti.
Žalobce se domáhal po České republice (dále jen "žalovaná") náhrady škody v částce 11.000.000 Kč s příslušenstvím, jež měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem dvou nyní již bývalých policistů podílejících se na organizování a páchání trestné činnosti tzv. "Berdychova gangu."
Dne 17. 4. 2009 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. konstatoval, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť netvrdil přesně, určitě a srozumitelně, které povinnosti a úkoly související s činností Policie ČR (bývalí) policisté porušili, čímž nebyla splněna základní podmínka odpovědnosti žalované za vzniklou škodu; inkriminované jednání (bývalých) policistů nebylo výkonem státní moci; žalobce se jako poškozený již připojil k trestnímu řízení proti nim vedenému.
Dne 2. 2. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 4. 2009 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. konstatoval, že žaloba nemohla být úspěšná, neboť odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobci trestnou činností policistů zde dána nebyla, jelikož majetková újma nebyla žalobci způsobena výkonem státní moci; nárok, který vychází dle jeho tvrzení z trestné činnosti policistů vůči jeho osobě, musí uplatnit v trestním řízení vedeném proti konkrétním osobám, kde bude v postavení poškozeného.
Dne 15. 6. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. poukázal na svoji judikaturu vztahující se k vybočení z rámce plnění služebních povinností a konstatoval, že již vylíčení rozhodující skutečnosti žalobcem vedlo odvolací soud ke správnému závěru, že oba policisté při páchání trestné činnosti neplnili služební povinnosti (resp. úkoly a povinnosti) plynoucí jim jako (tehdejším) příslušníkům Policie ČR ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákon o Policii ČR"); jejich jednání není možné považovat za plnění úkolů státu, jestliže jím sledovali výlučně uspokojování svých vlastních zájmů a potřeb; jednalo se tedy o tzv. exces z plnění služebních povinností, kdy za vzniklou majetkovou újmu odpovídá škůdce sám, nikoliv o škodu způsobenou při výkonu státní moci.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci mu bylo upřeno ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") "v důsledku nesprávného posouzení odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy soudy nižších instancí neprovedly všechny stěžovatelem navržené důkazy." Neztotožnil se s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu ani se závěrem soudu dovolacího ohledně výkladu pojmu "nesprávný úřední postup" a jejich posouzením odpovědnosti žalovaného za takový postup. Poukázal na čl. 2 odst. 2 a čl. 6 až 14 Listiny a dále též na pozitivní povinnosti žalované plynoucí z ustanovení §1 odst. 2 a 3 a §2 odst. 1 písm. a) a d) zákona o Polici ČR platného v inkriminované době, z nichž plyne, že "stát garantuje svým občanům silou ústavního zákona, že státní moc bude uplatňovat pouze v mezích a způsobem stanoveným zákonem, jakož se i zaručuje za ochranu jejich života, zdraví a majetku. K výkonu této ochrany zřizuje mj. Polici ČR, která má postupovat tak, aby prostřednictvím služby policistů důsledně předcházela a zamezovala páchání trestné činnosti v duchu důsledného zachovávání zákonů."
Dle přesvědčení stěžovatele výklad pojmu "nesprávný úřední postup" nalézacím a odvolacím soudem "se ve světle míry zásahu do osobní i majetkové sféry stěžovatel jeví jako neúnosně restriktivní, jednostranně výhodný pro žalovanou, ačkoliv je zřejmé, že výkon státní moci v tomto případě fatálně selhal. Vedlejší účastník jmenované policisty přijal do služebního poměru, umožnil, aby se staly nositeli státní moci a nedokázal včas odhalit nedostatky ve výkonu jejich služby a zabránit tak dalším útokům a vzniku škod." (citováno včetně chyb).
Závěrem stěžovatel shrnul, že v konání obou policistů popsaném v žalobě v doplněném znění spatřuje nesprávný úřední postup, čímž je založena odpovědnost žalované za škodu, která mu byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena a proto je žalovaná povinna tuto škodu ve smyslu §13 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu nahradit.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatel tvrdil, že řízení před obecnými soudy, ve kterém se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, bylo nespravedlivé v důsledku nesprávného právního posouzení odpovědnosti žalované (tj. nesprávného výkladu a aplikace pojmu "nesprávný úřední postup" dle ustanovení §13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu) a též v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci neprovedením všech navrhovaných důkazů.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávním právním posouzením věci Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na svoji standardní judikaturu, dle níž není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Úkolem Ústavního soudu není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
K námitce neprovedení všech navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy. Neprovedení důkazů však mají dostatečně odůvodnit. V projednávaném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že pokud tento soud zamítl obsáhlé návrhy žalobce na doplnění dokazování, učinil tak s ohledem na právní hodnocení věci, v jehož důsledku bylo nadbytečné provádět žalobcem navrhované obsáhlé dokazování ohledně výše uplatněné náhrady škody, případně dokazování vztahující se údajně k nesprávnému úřednímu postupu. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti o neprovedení všech důkazů bylo pouze obecné, aniž by dostatečně konkretizovalo, který z obecných soudů a v jakém směru pochybil. Z toho důvodu k němu Ústavní soud nepřihlédl.
Ústavní soud dodává, že součástí spravedlivého procesu je i požadavek, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tento závazek nemůže být ovšem chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se také při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatele odůvodnění napadených rozhodnutí shora uvedené principy naplňují a naopak konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou přehledně v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny garantuje základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy, nebo nesprávným úředním postupem, za podmínek stanovených zákonem. V podstatě se jedná o pozitivní závazek státu, jehož hranice jsou dle jeho názoru definovány dostatečně jasně dosavadní judikaturou obecných soudů (srov. odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí). Z těchto důvodů Ústavní soud nemohl akceptovat z ústavní stížnosti zřetelně vyplývající snahu stěžovatele vykládat pozitivní závazky státu z čl. 36 odst. 3 Listiny pro něj plynoucí tak, aby umožňovaly přičítat žalované i důsledky plynoucí z tzv. excesu subjektů státní moc vykonávajících (v daném případě příslušníků Policie ČR), to je i v případech, kdy nešlo o výkon státní moci, nýbrž o jednání zločinné.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu