ECLI:CZ:US:2011:4.US.2636.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2636/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele R. J., právně zastoupeného advokátem Mgr. Ing. Petrem Konečným, Na Střelnici 39, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 34/4 Cm 21/2006 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 9 Cmo 91/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 10. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vyloučení nemovitosti z konkurzní podstaty úpadce Ing. P. S. Spornou nemovitost nabyl stěžovatel na základě kupní smlouvy ze dne 12. 7. 2004, a to za cenu 1.500.000,- Kč, vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nebyl učiněn. Posléze byla dne 16. 9. 2005 sepsána mezi kupujícím a prodávajícím nová kupní smlouva a dne 19. 9. 2005 bylo zahájeno vkladové řízení. Konkurz na majetek prodávajícího byl vyhlášen dne 24. 10. 2005. Dne 3. 11. 2005 zapsal katastrální úřad vlastnické právo ve prospěch kupujícího.
Stěžovatelem podaná vylučovací žaloba byla následně ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuta, a to navzdory tomu, že stěžovatel je fakticky zapsaný v evidenci katastru nemovitostí jako vlastník sporné nemovitosti. Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrdil. Stěžovatel se cítí být řádným vlastníkem nemovitostí a poukazuje na skutečnost, že jeho práva by neměla být odvislá od délky řízení o vkladu do katastru nemovitostí. Pokud by příslušný správní orgán pracoval rychleji a stihl vlastnická práva vložit před prohlášením konkurzu, nevznikl by předmětný spor. Stěžovatel si k pořízení nemovitosti musel vzít úvěr, který musí řádně splácet. Pro posouzení věci by měl být rozhodující okamžik podání návrhu na vklad, neboť od tohoto dne se stal stěžovatel vlastníkem. Samotná délka vkladového řízení by neměla mít vliv na posouzení předmětné věci, neboť tuto skutečnost nemohl stěžovatel ovlivnit. Dle náhledu stěžovatele došlo k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantována čl. 11 a čl. 36 Listiny.
III.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně uvedl, že dle jeho zjištění je u něj vedena žaloba o vyloučení stejných nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty úpadce Ing. P. S., podaná insolvenčním správcem stěžovatele R. J. Ing. Petrem Janíčkem, DiS, a to pod sp. zn. 55 Cm 11/2011. Podáním ze dne 1. 8. 2011 navrhl žalobce připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení, a to dlužníka R. J. O tomto návrhu nebylo v době vyjádření se krajského soudu rozhodnuto.
Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na podrobné odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Z přípisu insolvenčního správce vyplývá, že na společný návrh insolvenčního správce a dlužníka bylo pokračováno v řízení před Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Kyjov a bylo rozhodnuto, že vklad práva se ve prospěch kupujícího (dlužníka R. J.) povoluje.
Stěžovateli byla vyjádření obecných soudů zaslána k replice, ten však svého práva nevyužil.
IV.
Pro posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal dotčený soudní spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 Cm 21/2006, načež dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají toliko v rovině práva podústavního.
Z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že tento se celým případem velmi podrobně zabýval, neboť se věnoval nejenom účinkům prohlášení konkurzu, ale též vztahu uzavřených dvou kupních smluv, jakož i otázce dobrých mravů. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je navíc zasazeno i do širších souvislostí právní úpravy soukromoprávních vztahů a prakticky mu tak není z ústavněprávního hlediska čeho vytknout.
Dle náhledu Ústavního soudu, je pro případ rozhodující posouzení účinků prohlášení konkurzu na vkladové řízení vedené katastrálním úřadem. Z ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že prohlášením konkurzu dochází k přerušení těch řízení, která se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty. Je tedy zjevné, že pokud správní orgán po prohlášení konkurzu na majetek úpadce provedl vklad ve prospěch stěžovatele, došlo k pochybení, na němž však nelze zakládat nový právní vztah. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k situaci, kdy došlo k rozporu mezi zápisem v katastru nemovitostí a skutečností v tom smyslu, že skutečnost má převahu nad katastrem (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 91/98, jež byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 101, sv. 12, v němž konstatoval, že "výpis z listu vlastnictví je doklad o stavu zápisu v katastru nemovitostí, který však nemusí odpovídat skutečně existujícím právním vztahům").
Lze tedy konstatovat, že rozhodnutí obecných soudů nevybočují z Ústavou stanoveného rámce; jejich argumentace je ústavně konformní a není důvod ji nerespektovat. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy se naprosto jasně a zřetelně se stěžovatelovou argumentací vypořádaly.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu