ECLI:CZ:US:2011:4.US.2716.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2716/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. T. - K., právně zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Rooseveltova 16, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2008, č.j. 3 T 2/2008-3560, a Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 7 To 15/2009-3710, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, č.j. 11 Tdo 1374/2009-4031, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. b) a h) trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti a půl roku. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem zamítl. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že ke zkrácení v právu na spravedlivý proces došlo nesprávným posouzením věci. Soud prvého stupně nereagoval na její obhajobu a nevypořádal se s jejími námitkami. Dále uvedla, že spoluobžalovaný K. pětkrát změnil svoji výpověď, a přesto právě jeho poslední výpověď shledal soud jako jedinou správnou, ačkoliv obsahuje řadu nepravd a fabulací. Namítaným nesrovnalostem pak soud nevěnoval pozornost. Pro odvolací soud byl vypracován nový znalecký posudek, neboť u prvního stupně byly posudky na všechny tři obviněné vyhotoveny jediným znalcem, který posuzoval nejen subjektivní hlediska, ale hodnotil obviněné v kontextu. Přesto se odvolací soud novým posudkem odmítl zabývat s tím, že se jedná o totožné hodnocení jako v prvním posudku. S takovým závěrem však stěžovatelka nesouhlasí. Ani odvolací soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelkou a nevypořádal se tak s její obhajobou. Důkazy nebyly soudem hodnoceny v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, ale došlo k posouzení pro stěžovatelku nejnepříznivější verze bez řádného odůvodnění.
Rozhodnutí soudů všech stupňů jsou spekulativní, a proto s nimi stěžovatelka nesouhlasí. Obecné soudy svým postupem porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 odst. 1 trestního řádu a tím zkrátily stěžovatelku v jejích právech. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 2/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud předně konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla, v čem konkrétně měl citovaný zásah do jejích zaručených práv spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla společně se svým tehdejším manželem a dalším mužem (spoluobžalovaný K.), stíhána pro trestný čin vraždy. Poškozený, občan SRN, přicestoval do České republiky právě za stěžovatelkou, kterou znal jako poskytovatelku sexuálních služeb z podniku v Norimberku. Společně se setkali a následně byl jeho pobyt na území České republiky ukončen smrtí, která nastala v důsledku vykrvácení po mnohačetných zraněních. K uvedenému jednání přitom došlo v bytě, který, byť krátce, užívala stěžovatelka se svým manželem. Následně bylo tělo poškozeného rozděleno na několik dílů, které byly v sedmi pytlích zakopány v lese. V době, která zjevně bezprostředně předcházela jeho smrti, vybrala stěžovatelka společně s odsouzeným K. z bankomatu peníze, přičemž použili platební kartu poškozeného. V průběhu následujících dní provedli, ať společně či samostatně, další výběry či pokusy o výběr, a to až do okamžiku odebrání karty bankomatem.
Stěžovatelka v průběhu celého řízení tvrdila, že se s poškozeným sice večer v bytě setkala, ten však později její byt opustil a poté odešla i ona. Do bytu se navrátila až následující den v odpoledních hodinách. Proto neví, jak se mohl poškozený znovu dostat do bytu, kde došlo k mučení a následné smrti, jakož i parcelaci těla. Nadto uvedla, že s ohledem na minimum nalezených biologických stop v koupelně bytu je nemožné, aby zde došlo k uvedenému jednání.
Ze spisu je dále patrné, že orgány činné v trestním řízení provedly důkladné šetření, které bylo zahájeno na základě podnětu ze SRN. Poškozený totiž nebyl od setkání se stěžovatelkou ve spojení s rodinou, jeho telefon byl nedostupný. Ale prostřednictvím jeho karty bylo následně provedeno několik výběrů peněz. Policie České republiky zahájila šetření na základě posledních telefonických kontaktů, provedla lokaci výskytu mobilního telefonu poškozeného a osoby s níž byl v kontaktu (stěžovatelka), jakož i její mobilní komunikace. Poté zahájila policie jejich sledování stěžovatelky a jejích "mobilních kontaktů" (spoluodsouzených). Poté, co Policie České republiky shromáždila dostatek podkladů a došlo k zadržení podezřelých osob, poskytl právě spoluodsouzený K. informace o místě uložení ostatků poškozeného.
Následné šetření pak podalo ucelený obraz jednání zúčastněných osob i přes diametrální odlišnost výpovědí odsouzených. Pro účely trestního řízení byl vypracován znalecký posudek, s jehož závěry stěžovatelka nesouhlasila, a proto pro účely odvolacího řízení nechala vypracovat nový, přičemž jeho zpracovateli poskytla odlišné informace a podklady pro posouzení jejího psychologického profilu.
Uvedená fakta posoudil Krajský soud v Plzni procesně správným postupem, kdy provedl všechny důkazy nezbytné pro posouzení účasti jednotlivých odsouzených na spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství. Při hodnocení důkazů tyto posuzoval samostatně i ve vzájemné souvislosti, jako například předložené znalecké posudky. Pokud tedy stěžovatelka, která sama se o psychologii zajímá, následně nechala vypracovat nový posudek při změněné vlastní výpovědi, nebyl takový důkaz samostatně způsobilý zvrátit výsledky trestního řízení.
Ze spisu i z napadených rozhodnutí je dále patrno, že soud nepřijal poslední výpověď spoluobžalovaného K. jako jedinou správnou, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, ale posoudil všechny jeho výpovědi. Za prokázané pak uznal vše, co korelovalo s dalšími objektivně provedenými důkazy. V rozhodnutí Nejvyššího soudu je důkladně osvětlen i výklad spolupachatelství při páchání trestného činu. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s takovými závěry není způsobilý zvrátit definici tohoto termínu a není tedy způsobilý být podkladem ústavní stížnosti.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvedl žádnou skutečnost, kterou by již dříve neuvedla v průběhu řízení či v opravných prostředcích a která by svědčila o tom, že postupem soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do zaručených práv. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu je naopak patrné, že obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu