ECLI:CZ:US:2011:4.US.2739.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2739/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) B. V., 2) F. V., 3) F. Y., 4) D. M., 5) K. L., 6) N. M., 7) O. V., 8) B. H., 9) L. M., 10) B. Va., 11) K. O., 12) Z. V., 13) F. S., 14) K. H., 15) P. L., 16) K. G., 17) H. V., 18) M. O., 19) B. R., 20) P. O., 21) P. V., 22) K. G., 23) Y. V., 24) K. V., 25) B. N., 26) S. V., 27) M. I., 28) R. N., 29) I. V., 30) S. M., 31) K. V., 32) S. V., 33) Z. I., 34) B. H., 35) Z. R., 36) B. I., 37) M. Y., 38) I. P., 39) Z. S., 40) O. O., 41) O. I., 42) B. B., 43) V. Y., 44) M. A., 45) D. I., 46) Z. V., 47) V. A., 48) K. V., 49) Y. I., 50) B. Y., 51) B. M., 52) R. V., 53) D. G., 54) K. O., 55) B. V., 56) Y. N., 57) H. B., 58) B. L., 59) P. T., 60) D. V., 61) T. S., 62) Z. I., 63) S. V., 64) R. P., 65) M. V., 66) H. Y., 67) B. R., 68) K. S., 69) P. S., 70) S. R., 71) H. O., 72) T. V., 73) S. H., 74) R. I., 75) K. B., 76) B. G., 77) R. N., 78) S. G., 79) O. A., 80) G. N., 81) B. V., 82) K. P., 83) S. M., 84) G. M., 85) O. V., 86) B. P., 87) S. R., 88) F. A., 89) D. T., 90) N. B., 91) Z. V., 92) P. I., 93) I. T., 94) V. M., 95) O. V., 96) R. O., 97) H. V., 98) K. R., 99) N. V., 100) B. V., 101) I. V., 102) B. S., 103) H. I., 104) K. V., 105) B. S., 106) I. G., 107) S. I., 108) Z. V., 109) P. S., 110) F. B., 111) Z. V., 112) L. O., 113) S. R., 114) M. L., 115) B. V., 116) M. A., 117) K. P., 118) Ch. H., 119) O. S., 120) M. N., 121) M. I., 122) V. Y., 123) B. O., 124) B. O., 125) V. L., 126) B. N., 127) M. V., 128) G. I., 129) P. V., 130) H. V., 131) B. V., 132) M. S., 133) Ch. V., 134) Z. V., 135) P. V., 136) M. A., 137) M. O., 138) M. O., 139) S. G., 140) K. V., 141) B. M., 142) K. O., 143) M. M., 144) B. R., 145) P. I., 146) G. B., 147) U. L., 148) F. A., 149) S. V., 150) M. O., 151) B. B., 152) M. R., 153) K. V., 154) S. I., 155) V. O., 156) Z. N., 157) S. V., 158) F. B., 159) O. N., 160) K. R. 161) L. V., všech zastoupených JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem, AK se sídlem Zahradnická 6, 603 00 Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2010 č. j. 39 C 263/2009-468 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv, a to zejména práva na spravedlivý proces, na ochranu osobních údajů a na rovnost před zákonem. K porušení těchto práv došlo dle stěžovatelů tím, že Obvodní soud pro Prahu 1 toliko částečně vyhověl jejich žalobě, kterou se domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem Ministerstva zahraničních věcí.
Obvodní soud pro Prahu 1 sice Ministerstvu zahraničních věcí nařídil vrátit stěžovatelům neoprávněně vybrané poplatky za užití call centra (zřízeného údajně za účelem usnadnění vyřizování žádostí o víza ve Lvově), avšak zamítl jejich návrh na náhradu nemajetkové újmy spočívající zejména v tom, že soukromé společnosti, která call centrum provozovala, bylo umožněno nakládat s osobními údaji stěžovatelů. S tímto závěrem se stěžovatelé neztotožnili a považovali jej za rozporný s ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelé rovněž namítali, že nesprávný úřední postup a vznik újmy lze spatřovat i v tom, že zřízením call centra došlo k prodloužení řízení.
Další námitky stěžovatelů směřovaly vůči existenci a výši poplatků za užití call centra.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám.
III.
V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost je podána osobami oprávněnými, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jedná se o návrh přípustný. Pokud jde o otázku právního zastoupení a existence plné moci, sdělil Ústavnímu soudu právní zástupce stěžovatelů, že plná moc k zastupování před Ústavním soudem je součástí spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 39 C 263/2009. Po vyžádání spisu Ústavní soud zjistil, že tato plná moc nesplňuje podmínky vyžadované zákonem o Ústavním soudu.
Přes tuto skutečnost Ústavní soud stěžovatele k odstranění této vady nevyzýval; opačný postup by byl ryze formalistický a nadbytečný, neboť i bez jeho využití bylo možno dospět k závěru o zjevné neopodstatněnosti jejich návrhu.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Tyto závěry platí v projednávané věci tím spíše, že se jedná o věc tzv. bagatelní, neboť proti napadenému rozhodnutí nebylo s ohledem na hodnotu předmětu sporu přípustné odvolání. Vyloučil-li zákonodárce odvolací přezkum v bagatelních věcech (v rozsahu dle ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř.), je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti. Jinak by tomu bylo, pakliže by se v konkrétním případě jednalo o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv, což však v projednávané věci Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o námitky stěžovatelů týkající se existence a výše poplatků za užívání call centra (jakož i souvisejících bankovních poplatků), konstatuje Ústavní soud, že v této otázce bylo návrhu stěžovatelů vyhověno již Obvodním soudem pro Prahu 1 v napadeném rozhodnutí, pročež jsou tyto námitky v ústavní stížnosti nadbytečné a není nutné se jimi zabývat.
Ani výrokům napadeného rozhodnutí, jimiž byly zamítnuty návrhy na náhradu nemajetkové újmy, však nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obvodní soud vyložil, proč dle jeho právního názoru stěžovatelům nemajetková újma v důsledku údajně nesprávného úředního postupu nevznikla a jeho závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní; přitom poukazuje zejména na argumenty obsažené v napadeném rozsudku, podle nichž byl tvrzený zásah do práva na ochranu osobních údajů pouze hypotetický a soukromá společnost provozující call centrum měla navíc v tomto ohledu stejné povinnosti, jako by měl zastupitelský úřad sám.
Ohledně námitky stěžovatelů stran skutečnosti, že zřízení call centra zapříčinilo prodloužení řízení, odkazuje Ústavní soud rovněž na ústavně konformní argumenty obsažené v napadeném rozhodnutí. Podle nich bylo zřízení call centra jedním ze způsobů, jak zajistit efektivní a otevřené přijímání žádostí o vízum, přičemž samotné prodloužení délky řízení (jež může být způsobeno i vnějšími faktory, jako např. nárůstem počtu žádostí) nesprávným úředním postupem není.
Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo (tím méně pak porušeno) žádné základní právo stěžovatelů. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu