ECLI:CZ:US:2011:4.US.2777.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2777/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti S. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Davídkova 654/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009 č. j. 4 Tdo 789/2009-161, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007 č. j. 11 To 178/2006-93 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005 č. j. 49 T 4/2005-36, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005 č. j. 49 T 4/2005-36 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. z. a pokusem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 tr. z. k §171 odst. 2 písm. b) tr. z. Za tyto trestné činy byl stěžovatel podle §187 odst. 4 tr. z. za použití §35 odst. 1 tr. z. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatel i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, k nimž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2007 č. j. 11 To 178/2006-93 odvolání státního zástupce zamítl a ke stěžovatelovu odvolání zrušil napadený rozsudek ve výroku o zařazení stěžovatele pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou a rozhodl o jeho zařazení pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2009 č. j. 4 Tdo 789/2009-161 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř.").
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že jimi neposkytly ochranu jeho základním právům porušeným v souvislosti se skutečností, že stěžovatel po část řízení vedeného proti jeho osobě, a to v době od 18. 6. 2001 do 20. 8. 2001, neměl obhájce, ač ho mít měl, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 1 a odst. 3 tr. ř. Dne 18. 6. 2001 byla obhájcem JUDr. J. K. ukončena obhajoba stěžovatele a tuto skutečnost jeho obhájce sdělil Policii ČR, Úřadu pro vyšetřování pro ČR, odbor pro vyšetřování organizovaného zločinu, dopisem ze dne 18. 6. 2001. Od tohoto data neměl stěžovatel jako obviněný v přípravném trestním řízení obhájce až do 20. 8. 2001, kdy byla stěžovateli ustanovena obhájkyně JUDr. M. V. Stěžovatel zdůrazňuje, že na tuto skutečnost opakovaně upozorňoval, ale všechny jeho námitky byly zcela pominuty a soudy na ně nikterak nereagovaly a nevydaly k nim žádné stanovisko. V době, kdy stěžovatel neměl obhájce, byly do řízení přibráni znalci, přičemž to, že se jimi vypracované znalecké posudky nevztahují přímo na stěžovatele, nemění dle názoru stěžovatele nic na tom, že se jedná o nepřípustné provádění důkazů v době, kdy stěžovatel neměl obhájce. Liknavostí postupu při ustanovování obhájce tak došlo podle názoru stěžovatele k vážnému zásahu do jeho základního práva na obhajobu a proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 4/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelem uplatněné námitky jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před soudy obou stupňů a s právními závěry Nejvyššího soudu, jimiž se vypořádal s jeho dovolacími námitkami. Stěžovatel předkládá na tomto základě vlastní výklad práva, od něhož odvíjí možnost odlišného právního posouzení ve věci samé. Obsah námitek směřujících proti vlastnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu pak neumožňuje přisvědčit námitce stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah. Předpokladem pro závěr o porušení Ústavou zaručených práv a svobod nemůže být sám o sobě odlišný právní názor stěžovatele na výklad pozitivního práva a z toho se odvíjející závěry, že v posuzovaném případě byl zákon nesprávně vyložen. Ve stížnosti naznačená problematika se týká výkladových otázek procesního právního předpisu, jenž upravuje standardní práva obviněného v trestním řízení, která však nemají ústavní přesah v podobě zásahu do ústavních práv a svobod. Navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
6. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel již v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2003 sp. zn. 49 T 12/2002 namítal, že po dobu dvou měsíců neměl obhájce. Z podnětu všech odvolatelů byl podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že již tehdy vrchní soud nezjistil takové podstatné vady řízení způsobené porušením ustanovení, jimiž se mimo jiné má zabezpečit právo obhajoby, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku a které by odůvodňovaly zrušení napadeného rozsudku i podle písm. a) odst. 1 §258 tr. ř. Stejnou námitku stěžovatel uplatnil i v odvolání proti nyní napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005. Vrchní soud se znovu i touto námitkou zabýval a konstatoval, že nebylo zjištěno takové porušení práva na obhajobu, které by mohlo negativně ovlivnit zjištění skutkového stavu věci v neprospěch obžalovaného (str. 26, 36 odůvodnění citovaného rozsudku). Odvolací senát přitom vycházel z respektovaného právního názoru, podle kterého není kasačním důvodem zjištění případné podstatné vady samo o sobě. Vždy je nutno hodnotit konkrétní okolnosti. Jde o rozumný pohled na dodržování zákonem stanovených pravidel spravedlivého procesu, který jedině může vést ke spravedlivému rozhodnutí, odlišený od ryze formálního náhledu na tato pravidla bez přihlédnutí ke konkrétní věci. Rovněž tak veškerá respektovaná judikatura hodnotí jako podstatnou vadu se všemi důsledky situaci, kdy obviněný byl bez obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a ve věci byly v této době provedené úkony, které se staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé. O takovou situaci nešlo a proto je stanovisko stěžovatele nedůvodné.
7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 24. 10. 2005. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti řešil nalézací i odvolací soud a práva stěžovatele vyplývající z Listiny a Úmluvy nebyla v řízení nijak zkrácena a i další námitky uplatněné v ústavní stížnosti považuje městský soud za nedůvodné.
8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelům na vědomí.
III.
9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou již uplatňoval v řízení před soudem prvního stupně, v podaném odvolání i dovolání (č.l. 85, 134-136, 146-147), s níž se již obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly. Stěžovatel se tak domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, pak není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
11. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele, že po část přípravného trestního řízení v době od 18. 6. 2001 do 20. 8. 2001 neměl ustanoveného obhájce, ač ho mít měl. Podle článku 40 odst. 3 Listiny má obviněný v trestním řízení právo, aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Obdobně dle článku 6 odst. 3 písm. c) věta první Úmluvy má obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru.
12. Ustanovení obhájce obviněnému soudem je ze své podstaty podpůrným způsobem vzniku formální obhajoby tam, kde si osoba, proti níž se trestní řízení vede, obhájce sama nezvolila, ač jej mít musí (§36 a násl. tr. ř.), popř. tam, kde taková osoba soud o ustanovení obhájce sama požádá (viz §33 odst. odst. 4 tr. ř.). K ustanovení obhájce soudem tedy dochází za předpokladu, že obviněný sám rezignuje na své právo svobodně si zvolit konkrétního advokáta. Ani po ustanovení obhájce přitom obviněný tohoto práva není zbaven a může jej kdykoli realizovat tím, že si na místo obhájce, který mu byl ustanoven soudem, zvolí obhájce jiného (§37 odst. 2 tr. ř.).
13. Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, předmětnou námitkou stěžovatele na neustanovení obhájce se ve svých rozhodnutích zabýval jak soud prvního, tak i druhého stupně, a obšírně pak zejména Nejvyšší soud. V odůvodnění rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud podrobně analyzoval všechny okolnosti vztahující se k ustanovování stěžovatelova obhájce v dané etapě přípravného řízení, včetně zpřehlednění důkazů, které byly v předmětné kritické době, v níž stěžovateli nebyl ustanoven obhájce, orgány činnými v trestním řízení prováděny (č.l. 163). Na základě všech těchto zjištění Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelem namítaný procesní nedostatek v žádném ohledu neovlivnil a ani nemohl ovlivnit průběh ani výsledky trestního řízení ve vztahu ke stěžovateli. K tomuto závěru Nejvyššího soudu pak stěžovatel v ústavní stížnosti pouze v obecné rovině vyslovuje přesvědčení, že pokud se znalecké posudky týkaly jeho spoluobviněných, musely se týkat i jeho věci.
14. Ústavní soud považuje stěžovatelovu námitku stran porušení příslušných ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě za závažnou. Z hlediska zasažení do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na obhajobu a soudní ochranu však Ústavní soud připomíná, že je třeba v těchto případech vždy zkoumat, zda porušení procesních předpisů znamenalo zkrácení možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, zda mělo vliv na zákonnost úkonů prováděných v trestním řízení a použitelnost důkazů, a především zda takový postup byl v konkrétním případě způsobilý ovlivnit spravedlnost a objektivitu konečného rozhodnutí soudu ve věci samé. Z tohoto pohledu také Ústavní soud posoudil stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů a konstatoval, že stěžovatel v tomto směru v ústavní stížnosti žádná konkrétní tvrzení pro takový závěr, který by stěžovatelovy námitky posunul do ústavněprávní roviny, neuvádí. Pokud stěžovatel měl k takovým faktickým námitkám k přípravnému řízení důvod a shledal, že uvedené procesní pochybení znamenalo reálný zásah do jeho subjektivních práv, mohl tyto námitky v konkrétní podobě uplatnit kdykoliv v rámci projednání jeho obžaloby v průběhu trestního řízení před obecnými soudy. Nic takového však ze spisového materiálu nevyplývá.
15. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu