ECLI:CZ:US:2011:4.US.2800.07.3
sp. zn. IV. ÚS 2800/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky Meteora, s. r. o., se sídlem Na Zátorách 8/613, Praha 7, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 323/2007-39 ze dne 28. 8. 2007 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 89 K 62/2006-28 ze dne 13. 6. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 89K 62/2006-28 ze dne 13. 6. 2007, jímž bylo z důvodu nezaplacení zálohy na náklady konkurzu zastaveno řízení o jejím návrhu na prohlášení konkurzu na její vlastní majetek, a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 1 Ko 323/2007-39 ze dne 28. 8. 2007, jímž bylo rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrzeno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci předchozího průběhu řízení vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy aplikovaly ustanovení §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), v rozporu s jeho účelem, vymezeným judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 266/05, Pl. ÚS 35/2000 a I. ÚS 654/99) a že tak porušily její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
IIa.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis městského soudu sp. zn. 89 K 62/2006 a vyjádření účastníků řízení.
Z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 13. 12. 2006 u městského soudu návrh na prohlášení konkurzu na svůj majetek z důvodu předlužení dle §1 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání. Městský soud usnesením č. j. 89 K 62/2006-8 ze dne 15. 1. 2007 vyzval stěžovatelku k zaplacení zálohy na náklady konkurzu (§5 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání) ve výši 20 000 Kč, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení, a poté, co stěžovatelka tuto povinnost nesplnila, usnesením č. j. 89 K 62/2006-16 ze dne 1. 2. 2007 řízení zastavil. Usnesením vrchního soudu č. j. 1 Ko 101/2007-22 ze dne 27. 4. 2007 byla obě výše uvedená rozhodnutí městského soudu změněna tak, že se řízení nezastavuje a stěžovatelce byla stanovena nová desetidenní lhůta k úhradě zálohy, neboť bylo zjištěno, že městský soud zastavil řízení za situace, kdy usnesení o uložení povinnosti k úhradě zálohy doposud nenabylo z důvodu podaného odvolání právní moci. Jelikož stěžovatelka neuhradila zálohu na náklady konkurzu ani v nově stanovené lhůtě, městský soud usnesením č. j. 89 K 62/2006-28 ze dne 13. 6. 2007 řízení zastavil (§5 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání). Toto rozhodnutí vrchní soud usnesením č. j. 1 Ko 323/2007-39 ze dne 28. 8. 2007 potvrdil. Stěžovatelka dle zjištění obecných soudů disponovala v době podání návrhu kromě pokladní hotovosti ve výši 21,- Kč a bankovního zůstatku ve výši 359,03 Kč pohledávkami v celkové výši 157.759 Kč, splatnými v roce 2004.
IIb.
Městský soud k ústavní stížnosti stěžovatelky uvedl, že postupoval v souladu s ustálenou praxí. Po prohlášení konkurzu vznikají náklady za konkurzní podstatou, tzn. výdaje správce konkurzní podstaty a nárok na jeho odměnu; společníci stěžovatelky by neměli přenášet své platební povinnosti, s nimiž museli počítat, na stát, neboť by tak v podstatě zneužívali a zatěžovali státní rozpočet. Vrchní soud vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů v předmětném řízení nikterak nepochybily a neporušily ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu; při svém rozhodování vycházel z nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 403/2002 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002) a bral v úvahu rovněž ustálenou judikaturu, že není namístě řízení zastavit, jestliže dlužník nemá momentálně k dispozici požadovanou částku. Vrchní soud zdůraznil, že v nyní projednávané věci byl návrh na prohlášení konkurzu podán jednatelkou stěžovatelky vědomě až v okamžiku, kdy stěžovatelka zůstala zcela bez prostředků, a dále že výše zálohy nebyla tak vysoká, aby si jí stěžovatelka nebyla schopna opatřit, a to zejména vzhledem k tomu, že od doby splatnosti jejích závazků uplynuly v době podání návrhu na prohlášení konkurzu téměř čtyři roky. Dle vrchního soudu slouží konkurzní řízení zahájené na návrh dlužníka v době, kdy tento již nemá žádný, popř. jen nehodnotný majetek, pouze jako prostředek, jak dosáhnout zániku dlužníka, a ve svých důsledcích nenapravitelně poškozuje věřitele. Za situace, kdy je zjevné, že v konkurzu nebudou k dispozici žádné finanční prostředky a při jeho zrušení by odměnu správce a jeho náklady hradil stát, se nenabízí jiné řešení než návrh na prohlášení konkurzu zamítnout dle §12a odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání. Na takové rozhodnutí se pak váže povinnost konkurzního soudu podat návrh na výmaz dlužníka z obchodního rejstříku. Dle přesvědčení vrchního soudu lze účel zákona o konkurzu a vyrovnání naplnit pouze v případě, že dlužník splní svou povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu bez zbytečného odkladu poté, kdy se ocitne v úpadku a kdy má majetek postačující alespoň k úhradě nákladů konkurzu. Opačný výklad vede naopak k tomu, že dlužník podá návrh na prohlášení konkurzu až se značným prodlením v době, kdy již potřebným majetkem nedisponuje a kdy má jistotu, že marně uplynuly lhůty k uplatnění institutů umožňujících postihnout konkurzem majetek převedený třetím osobám. V nyní projednávané věci se přitom dle vrchního soudu jednalo právě o posledně popsaný případ. Vrchní soud v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a podotkl, že v případech, kdy to shledal opodstatněným, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, jako např. v usnesení sp. zn. 1 Ko 545/2004 ze dne 5. 1. 2005 nebo usnesení sp. zn. 1 Ko 425/2006 ze dne 13. 11. 2006. Dne 13. 6. 2008 obdržel Ústavní soud od vrchního soudu doplnění jeho vyjádření, obsahující usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Ko 113/2007 ze dne 17. 1. 2008, v němž byla, dle názoru vrchního soudu výstižně a správně, řešena shodná problematika.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí, nicméně ta svého práva vyjádřit se k uváděným skutečnostem nevyužila.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by současně došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu lze vyvodit několik modelových případů, kdy interpretace a aplikace jednoduchého práva porušuje také ústavně garantovaná základní práva. Jedná se o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ jedné normy jednoduchého práva a případy svévolné aplikace jednoduchého práva. Jde tedy buď o situace, v nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná právní norma, sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu proporcionality, nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, nebo o situaci, kdy se nabízí několik interpretačních alternativ normy, nebo o situaci svévolné aplikace jednoduchého práva, která postrádá racionální zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05 ze dne 23. 9. 2005, dostupný na http://usoud.cz).
Ústavní soud se již v minulosti otázkou ústavně konformní interpretace ustanovení §5 zákona o konkurzu a vyrovnání zabýval, a to v nálezu sp. zn. I. ÚS 654/99 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 56, str. 9 a násl.), v němž zdůraznil, že je věcí volné úvahy soudu, zda bude zálohu na náklady konkurzu požadovat či nikoliv a stejně tak je obecný soud oprávněn uvážit, zda v případě nezaplacení této zálohy řízení zastaví či zvolí jiný postup. Takto vymezený rámec interpretace §5 zákona o konkurzu a vyrovnání vede poté Ústavní soud, vzhledem k jím obecně uplatňované zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné správy, k závěru, že odůvodní-li obecné soudy řádně svůj postup, necítí se být Ústavní soud povolán tyto jejich úvahy, s výjimkou zcela zjevných excesů, jakkoliv přehodnocovat (stejný postoj Ústavní soud zaujal i ve vztahu k obdobně konstruovanému diskrečnímu oprávnění soudu dle §108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení - srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2915/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jelikož Ústavní soud v projednávané věci shledal, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů složení zálohy požadovaly a proč měly za to, že v případě jejího nesložení je namístě řízení o návrhu na prohlášení konkurzu zastavit, nepovažoval z ústavněprávního hlediska za nutné ingerovat do jejich rozhodovací pravomoci a napadená rozhodnutí rušit. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že nálezy sp. zn. II. ÚS 266/05 ze dne 23. 3. 2006 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 67, str. 669 a násl.) a sp. zn. II. ÚS 1/07 ze dne 9. 8. 2007 (publikován tamtéž, svazek 46, nález č. 126, str. 189 a násl.), v nichž se Ústavní soud rovněž vyjadřoval k povinnosti navrhovatele (dlužníka) složit zálohu na náklady konkurzu, resp. k důsledkům nezaplacení takové zálohy, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc je nelze aplikovat. Ústavní soud ve věcech sp. zn. II. ÚS 266/05 a II. ÚS 1/07, vzhledem ke konkrétním okolnostem, za nichž k zastavení řízení došlo, dospěl k závěru, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, přičemž v této souvislosti vyjádřil právní názor, že momentální neschopnost navrhujícího dlužníka složit požadovanou částku, aniž by však tento byl zcela nemajetný ve smyslu §12a odst. 3 [od 1. 5. 2001 §12a odst. 4] zákona o konkurzu a vyrovnání, nezakládá bez dalšího důvod pro zastavení konkurzního řízení. Nyní projednávaná věc se však od výše uvedených případů odlišovala, a to především v tom ohledu, že nešlo toliko o momentální neschopnost dlužníka uhradit zálohu, nýbrž o situaci, kdy dlužník již s největší pravděpodobností žádnými prostředky nedisponuje (majetek stěžovatelky sestává téměř výlučně z pohledávek vůči obchodní společnosti Celadon Group, s. r. o., přičemž stěžovatelka má současně vůči téže společnosti několikanásobně vyšší závazky); celé konkurzní řízení by pak zřejmě vedlo pouze ke zrušení konkurzu pro nedostatek majetku úpadce a ke vzniku nadbytečných výdajů na straně státu. Tuto situaci přitom zapříčinil sám dlužník, neboť včas nesplnil svou povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu, jak již v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě zdůraznil vrchní soud. Kromě toho, jak bylo zjištěno z veřejně přístupné části Administrativního registru ekonomických subjektů (ARES), jedinou společnicí a současně i jednatelkou stěžovatelky byla K. M. Tatáž osoba, opět jako jediná společnice, založila v roce 2005 novou obchodní společnost Meteora Group, s. r. o. (nyní Reklama a Marketing s. r. o.), se shodným předmětem podnikání. Ani tyto skutečnosti nemohl Ústavní soud při posuzování vhodnosti a přiměřenosti povinnosti uhradit zálohu na náklady konkurzu pominout (zde zejména ve vztahu k argumentaci, že stěžovatelka mohla prostředky na zálohu získat půjčkou od společníka).
Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, proto její ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu