ECLI:CZ:US:2011:4.US.2804.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2804/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem AK Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. března 2011 sp. zn. 68 To 458/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. září 2011 se stěžovatel, jako poškozený, domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu. Odvolací soud obžalovaného Ing. H. R. zprostil obžaloby z přečinu nebezpečného vyhrožování podle ustanovení §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že skutek není trestným činem.
Stěžovatel se domnívá, že došlo k porušení základního práva a svobody zaručeného dle čl. 112 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), konkrétně pak práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a konečně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, proto se obrátil na okresní státní zastupitelství s podnětem k podání dovolání, které zaslal na vědomí i Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Přípisem ze dne 11. srpna 2011 mu bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím sděleno, že nebude dovolání v neprospěch obžalovaného Ing. R. podávat.
Stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon umožnuje uplatnit, proto se obrací ná Ústavní soud. Dle názoru stěžovatele je jednoznačné, že skutek popsaný v žalobním návrhu a poté převzatý do rozsudku má všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a proto stěžovatel navrhuje, aby rozhodnutí bylo zrušeno.
II.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. října 2010 sp. zn. 3 T 84/2010 byl obviněný Ing. H. R. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to revolveru zn. Alfa Proj. model 820, ráže 38 spev. v. č. 4820050931.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. března 2011 sp. zn. 68 To 458/2010 projednal odvolání Ing. H. R., kterého podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby zprostil z přečinu nebezpečného vyhrožování podle ustanovení §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že skutek není trestným činem. Odvolací soud podrobně popsal, pro který skutek se tak stalo.
III.
Ústavní soud [tak jak mu to ukládá ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se nejprve zabýval otázkou, zda návrh byl podán osobou k tomu oprávněnou. V tomto směru pak dospěl k závěru, že poškozeného nelze v daném případě považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Podle §27 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež je tím zákonem, který má na mysli čl. 88 odst. 1 Ústavy, může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace, tedy vymezení subjektů, jimž zákon oprávnění podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem přiznává, je pak stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem. Pro řízení o ústavní stížnosti je tak třeba vyjít z ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, podle jehož odst. l písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost tak představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, kdy aktivně legitimovaným subjektem může být uvedená osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi.
Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno (usnesení sp. zn. III. ÚS 137/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 593 a násl.).
Stěžovatel v předmětném řízení vystupoval v postavení poškozeného. Ústavní soud - ohledně postavení poškozeného v trestním řízení - poukazuje především na to, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy. Podle ustanovení §43 odst. 1 tr. řádu má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Dále má proti obviněnému nárok na náhradu škody, která mu byla trestným činem způsobena, a je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Nemá však právo podat obžalobu proti obviněnému ze spáchání trestného činu, neboť toto je výsostným právem státu. Proto ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 písm. d) tr. řádu může poškozený napadnout odvoláním rozsudek pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, nikoliv v jeho dalších částech.
Ústavní soud v souzené věci zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele nesměřuje proti adhéznímu výroku napadených rozhodnutí; ostatně takový výrok není ani v napadeném rozhodnutí obsažen. Je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí s rozhodnutím soudu v otázce viny Ing. H. R. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury - "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343, IV.ÚS 2118/08 ze dne 14. dubna 2009 http://nalus.usoud.cz a násl.).
Rozhodnutí odvolacího soudu neumožňuje Ústavnímu soudu, aby se ústavní stížností zabýval meritorně. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2011
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj