ECLI:CZ:US:2011:4.US.2809.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2809/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou na adrese Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2010 č. j. 51 Co 533/2009-143 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2011 č. j. 23 Cdo 2223/2011-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. září 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 20 C 4/2005 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 17. září 2003 domáhal po žalovaném J. R. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 63 000,- Kč s přísl., jakožto smluvní pokuty za období od 15. července 2000 do 25. srpna 2000 sjednané ve Smlouvě o dílo ze dne 17. března 2000 ve výši 1 % z částky 150 000,- Kč denně. Žalovaný se citovanou smlouvou o dílo, která byla uzavřena dle ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku, zavázal zhotovit pro stěžovatele základy a základovou desku na stavbě domu ve Vřesině. Vzhledem k tomu, že provedené dílo vykazovalo vady, vyzval stěžovatel žalovaného k jejich odstranění a poté je nechal odstranit dne 5. května 2000 jiným subjektem. Dále bylo ze soudního spisu zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2006 č. j. 38 C 94/2000-150 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007 č. j. 51 Co 42/2007-186 byla žalovanému uložena, z titulu smluvní pokuty sjednané ve stejné smlouvě o dílo, a to za období od 1. dubna 2000 do 14. července 2000, povinnost zaplatit stěžovateli celkovou částku 165 900,- Kč s přísl.
Okresní soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2009 č. j. 20 C 4/2005-108 uložil žalovanému zaplatit stěžovateli částku 63 000,- Kč, co do povinnosti zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 12 % ročně ze žalované částky za dobu od 15. ledna 2000 do zaplacení, žalobu zamítl. K podanému odvolání jak stěžovatele, tak i žalovaného, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací žalobu co do částky 63 000,- Kč zamítl a rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil. Krajský soud neshledal vadnost či nedostatečnost zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně, protože dle názoru odvolacího soudu odpovídalo i zjištěním, která byla učiněna již v průběhu předchozího soudního řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 38 C 94/2000. Za tohoto stavu však krajský soud neshledal, na rozdíl od závěru soudu prvního stupně, podmínky pro vyhovění návrhu, neboť pokládal uplatňování další smluvní pokuty vůči žalovanému v předmětném řízení za výkon práva v rozporu s poctivým obchodním stykem dle ustanovení §265 obchodního zákoníku, kterému ochranu přiznat nelze.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud v usnesení napadeném ústavní stížností dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. jde o věc, u níž není dovolání přípustné.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká nepředvídatelnost jeho rozhodnutí a nepřezkoumatelnost odůvodnění jeho rozsudku. Podle názoru stěžovatele krajský soud celou věc po právní stránce nesprávně posoudil a nijak se nevypořádal s důkazy stěžovatelem navrženými k rozsahu škody vzniklé porušením povinnosti žalovaného, ani nijak neodůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že podané dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť se jedná o obchodní věc a nárok nepřevyšuje 100 000,- Kč, protože uzavřená smlouva o dílo se sice řídí režimem obchodního zákoníku, avšak dle názoru stěžovatele se o obchodní věc nejednalo, ale jednalo se o závazek občanskoprávní, konkrétně se jednalo o stavbu základové desky rodinného domu stěžovatele. Na podporu svých tvrzení ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 139/98 a IV. ÚS 218/95.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Nejvyššímu soudu nelze vytknout žádné pochybení v rozhodování o dovolání podaném stěžovatelem, neboť bylo ex lege nepřípustné a jako takové muselo být odmítnuto. Dovolací soud se věcí stěžovatele řádně zabýval a podrobně stěžovateli zdůvodnil, proč dovolání jako nepřípustné odmítl včetně rozboru, co je třeba rozumět obchodní věcí. Ústavní soud proto neshledává důvod argumentaci Nejvyššího soudu znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni. Z uvedeného důvodu je ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
K tomu lze poznamenat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 6 (č. listu 110 soudního spisu) učinil závěr, že Smlouvu o dílo, uzavřenou dne 17. března 2000, má soud za platně uzavřenou smlouvu o dílo ve smyslu ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §262 odst. 1 obchodního zákoníku. Stěžovatel pak v podaném odvolání tuto skutečnost nerozporoval (č. listu 115 až 118 a č. listu 132 až 134 soudního spisu).
Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu dne 5. května 2010, v důsledku čehož je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu hodnotit jako opožděně podanou. Bylo totiž zcela věcí stěžovatele, zda i přes poučení uvedené v rozsudku odvolacího soudu o tom, že dovolání není přípustné, dovolání podal. Tím způsobil marné uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu a upřel si tak možnost meritorního přezkoumání své věci Ústavním soudem.
Zde považuje Ústavní soud za nezbytné k námitkám stěžovatele ve vztahu k neprovedení navržených důkazů uvést, že stěžovatel se k nařízenému jednání odvolacího soudu na den 2. března 2010 nedostavil a doručil soudu písemnou omluvu z jednání, ve které rovněž navrhoval provedení dalších důkazů (č. listu 133 soudního spisu). Odvolací soud pak v průběhu jednání účastníkům sdělil, že: "v odvolacím řízení již další důkazy prováděny nebudou" (č. listu 136 soudního spisu). Je tedy zcela evidentní, že odvolací soud při provádění stěžovatelem navržených důkazů nepochybil.
Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto se váží k námitkám směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu a na posuzovanou věc nedopadají.
Z důvodů vyložených výše nezbylo Ústavnímu soudu než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. listopadu 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu