ECLI:CZ:US:2011:4.US.2837.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2837/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti EXIMO Trading, spol. s r. o., se sídlem Čedičova 9, 317 01 Plzeň, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, AK se sídlem Rubešova 162/8, 120 00 Praha 2, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2007 č. j. 44 Cm 23/2004-93 a Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008 č. j. 12 Cmo 164/2008-112 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010 č.j. 29 Cdo 936/2009-139 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v její věci s tím, že jimi byl porušen článek 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 2 odst. 4 a článek 4 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 11. 2007 č. j. 44 Cm 23/2004-93 zavázal stěžovatelku zaplatit žalobkyni v žalobě specifikovanou finanční částku představující bezdůvodné obohacení stěžovatelky na úkor žalobkyně vzniklé ve vykonávacím řízení, jež stěžovatelka (oprávněná) vedla proti povinné společnosti V.O.D.P., s. r. o., formou přikázání pohledávky, kterou měla povinná vůči žalobkyni, a to odepsáním finanční částky z bankovního účtu žalobkyně ve prospěch bankovního účtu stěžovatelky. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2008 č. j. 12 Cmo 164/2008-112 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé v části týkající se jistiny a části úroku z prodlení; žalobu o zaplacení zbývající části úroku z prodlení zamítl. Přisvědčil právnímu názoru vyslovenému nalézacím soudem, že plnění poskytnuté dlužníkem povinného oprávněnému na základě pravomocně nařízeného výkonu rozhodnutí v době po prohlášení konkursu na majetek povinného (úpadce), je plněním bez právního důvodu, protože ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dle kterého má prohlášení konkursu za následek, že nelze provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do konkursní podstaty, tento postup zakazuje, takže po prohlášení konkursu není dlužník oprávněn uhradit svůj závazek jinak než do konkursní podstaty úpadce. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 5. 2010 č.j. 29 Cdo 936/2009-139 dovolání jako nepřípustné odmítl z důvodu neexistence právní otázky zásadního významu, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka namítá, že předmětná pohledávka byla uspokojována z majetku úpadce, který nebyl součástí konkursní podstaty, v důsledku čehož nemělo být aplikováno ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání, a výkon rozhodnutí tak mohl řádně proběhnout.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelkou kritizovaný právní názor řešící konkurenci vykonávacího a konkursního řízení vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jeho zaujetí tak není překvapivé ani nevykazuje známky nepřípustné svévole. Nelze se ztotožnit s přesvědčením stěžovatelky, že její pohledávka nebyla uspokojována z majetku patřícího do konkursní podstaty, neboť kromě věcí, jiných práv a penězi ocenitelných hodnot náleží do konkursní podstaty i pohledávky úpadce vůči jeho dlužníkům. Jestliže tedy existovala pohledávka povinné vůči žalobkyni, dnem prohlášení konkursu spadala do konkursní podstaty, v důsledku čehož se stalo aplikovatelným ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání chránící majetek konkursní podstaty před exekučním postihem.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu