ECLI:CZ:US:2011:4.US.2866.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2866/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2011 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky MOSTECKÁ BYTOVÁ, a. s., se sídlem Josefa Skupy 2522/1, Most, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Poděbradova 751, Louny, o ústavní stížnosti proti výzvám k úhradě zálohy na náklady exekuce, vydaným soudním exekutorem JUDr. Janem Paraskou, Exekutorský úřad Most, a o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto výzev, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dne 5. 10. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil celkem 2037 výzev k úhradě zálohy na náklady exekuce, vydaných soudním exekutorem JUDr. Janem Paraskou, a současně aby odložil vykonatelnost těchto "rozhodnutí" do doby vyhlášení svého nálezu. Seznam všech výzev, jichž se návrh týkal, tvořil přílohu ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v návrhu uvedla, že spravuje bytový fond města Most a zabývá se tak mimo jiné i vymáháním dlužného nájemného a jiných souvisejících pohledávek. Neplnil-li dlužník ani na základě pravomocného rozhodnutí soudu, bylo ustálenou praxí vymáhat pohledávku v exekučním řízení, přičemž prováděním těchto exekucí byl k návrhu stěžovatelky pověřován soudní exekutor JUDr. Jan Paraska (dále jen "soudní exekutor"). Jelikož město Most je lokalitou, v níž je alokováno značné množství sociálních problémů, byla řada exekucí vedena dlouhou dobu, v důsledku čehož došlo k tomu, že se u soudního exekutora nahromadilo velké množství těchto případů, z nichž nejstarší pocházejí z roku 2006. Dne 13. 9. 2010 bylo stěžovatelce, bez jakéhokoliv předchozího upozornění, doručeno celkem 2037 výzev, jimiž byla v každém jednotlivém případě vyzvána k úhradě zálohy na náklady exekuce ve smyslu §90 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a to ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Celková suma, jíž by stěžovatelka měla takto uhradit, činila přibližně 22.000.000,- Kč. Stěžovatelka zdůraznila, že soudní exekutor nikdy v minulosti neučinil žádný úkon, z nějž by bylo možno dovodit, že bude zálohu na náklady exekuce požadovat a už vůbec ne tímto způsobem, tzn. u všech případů současně, bez ohledu na jejich stáří a bez ohledu na pravděpodobnost úspěšného vymožení té které pohledávky. Dle názoru stěžovatelky je předmětné výzvy možno, v kontextu exekučního řádu, považovat za rozhodnutí orgánu veřejné moci, lze se tedy proti nim bránit ústavní stížností. Stěžovatelka tedy namítla, že výše popsaným postupem soudního exekutora došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť jako účastník exekučního řízení má právo na ochranu před šikanou a libovůlí rozhodujícího orgánu, včetně práva na předvídatelnost rozhodnutí a přiměřenost lhůt poskytovaných účastníku ke splnění povinnosti. O šikanózním postupu soudního exekutora svědčila dle stěžovatelky rovněž jeho reakce na její písemnou žádost o prodloužení lhůty k uhrazení záloh. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro meritorní projednání návrhu.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. Tomu odpovídá i princip subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), dle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval.
K přezkumu procesních rozhodnutí, jimiž řízení nekončí, přistupuje Ústavní soud, veden výše popsanými principy, maximálně zdrženlivě, neboť takové procesní rozhodnutí se posléze, přímo či nepřímo, promítne v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž je zásadně přípustný opravný prostředek. To vede k závěru, že nikoli samo procesní rozhodnutí, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je způsobilé zasáhnout do sféry základních práv a svobod, chráněných prameny ústavního práva.
Ústavní soud tedy nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že předmětné výzvy k úhradě nákladů exekuce jsou samy o sobě způsobilé zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Výzvou dle §90 odst. 3 exekučního řádu se postavení stěžovatelky v exekučním řízení nikterak nemění; negativní dopad do její právní sféry by mohlo mít až případné rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce (§55 odst. 5 exekučního řádu), jímž by exekutor na neuhrazení zálohy reagoval. Proti rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce je ovšem možno podat odvolání ke krajskému soudu (§55c exekučního řádu), přičemž stěžovatelka může v rámci tohoto opravného prostředku namítat i nesprávný postup exekutora při stanovení zálohy na náklady exekuce (např. že záloha byla stanovena v nezákonné výši, příp. i že exekutor sledoval stěžovatelkou tvrzený šikanózní záměr). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 609/2008, dostupné na http://www.nsoud.cz), rovněž vyplývá, že pozdní uhrazení zálohy na náklady exekuce nemusí vždy vést k zastavení exekučního řízení a že je nutno přihlížet k důvodům, pro něž byla lhůta zmeškána. Při rozhodování o opravném prostředku by tedy měla být zohledněna i případná námitka stěžovatelky stran nepřiměřenosti lhůty pro splnění povinnosti k úhradě zálohy.
Za okolností, kdy jednotlivé výzvy k úhradě zálohy na náklady exekuce jsou samy o sobě nezpůsobilé ústavněprávního přezkumu, a kdy stěžovatelka doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených aktů orgánu veřejné moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj