ECLI:CZ:US:2011:4.US.2884.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2884/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. P., zastoupeného JUDr. Zlatavou Davidovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Přívrat 12, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1516/2009-166 ze dne 24. června 2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 256/2008-136 ze dne 3. prosince 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 55 Cm 218/2003-112 ze dne 21. srpna 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 218/2003 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 55 Cm 218/2003-112 ze dne 21. srpna 2008 zamítl žalobu stěžovatele, že z konkurzní podstaty úpadce ZD Hvězdlice, družstvo, se sídlem ve Chvalkovicích - v likvidaci, se sídlem Chvalkovice u Bučovic 152, IČ 00141615 (dále jen "úpadce") se vylučuje stavba hráze rybníka a příslušenství nezapsaná v katastru nemovitostí nacházející se na parcelách ve zjednodušené evidenci PK 632, 633 a 634/1 pro obec Hvězdlice a katastrální území Nové Hvězdlice, které parcely jsou takto zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov (dále jen "hráz rybníka") a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel se s ohledem na neplatnost nabývacího titulu nestal vlastníkem sporné věci a není tak aktivně legitimován k podání žaloby na vyloučení z konkurzní podstaty úpadce. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 9 Cmo 256/2008-136 ze dne 3. prosince 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí o správnosti zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že věc, jejíhož vyloučení ze soupisu majetku konkurzní podstaty se stěžovatel domáhal, nebyla dosud do soupisu pojata, když do tohoto soupisu byl pojat blíže specifikovaný rybník a není patrné, co vlastně bylo do soupisu konkurzní podstaty sepsáno (tedy, která z více věcí tvořících tento rybník má být součástí konkurzní podstaty). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 1516/2009-166 ze dne 24. června 2010 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud mj. potvrdil správnost závěrů uvedených v rozhodnutí odvolacího soudu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal též spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 K 2/2002.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že odvolací soud řešil pouze pojem rybníka jako věci v občanskoprávním smyslu a uzavřel, že není zřejmé, co bylo do konkurzní podstaty úpadce sepsáno. Soupis konkurzní podstaty úpadce je proto v této části neurčitý a nelze s ním spojovat účinky předjímané v ust. §18 zákona o konkurzu a vyrovnání. Rozhodnutí odvolacího soudu tak vůbec neodráželo podstatu sporu, tedy vlastnictví rybníka stěžovatelem, nýbrž se omezilo pouze na právní formalismus. Přitom nedostatek určitosti soupisu mohl být odstraněn např. vhodným poučením žalovaného správce konkurzní podstaty úpadce, nedostatky soupisu mohly být odstraněny a mohlo být rozhodnuto o podstatě věci. K tomu však nedošlo a stěžovatel nemá žádné jiné prostředky, jak se domoci svých práv, než podat (v souladu s poučením Krajského soudu v Brně vedoucího konkurzní řízení na majetek úpadce) žalobu na vyloučení věci z konkurzní podstaty (která byla zamítnuta), přičemž však nemá žádný vliv na určitost soupisu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy, s výhradou soudu prvního stupně, v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž pochybení soudu prvního stupně pokud jde o odůvodnění jeho rozhodnutí bylo odvolacím soudem napraveno. Ústavní soud nemá závěrům učiněným v této věci odvolacím a dovolacím soudem co vytknout a proto především odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí omezil pouze na právní formalismus a souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že s ohledem na jím učiněný závěr je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné a dalšími podmínkami pro vyhovění stěžovatelově žalobě vyloučení majetku ze soupisu z konkurzní podstaty úpadce, včetně "podstaty sporu", nebylo třeba se dále zabývat.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 K 2/2002 Ústavní soud zjistil, že stran hráze rybníka nejsou správcem konkurzní podstaty úpadce činěny žádné úkony směřující k jejímu prodeji. Kdyby k tomu došlo, resp. jestliže je stěžovatel již za současné situace přesvědčen, že je jeho vlastnictví hráze (pokud je jejím vlastníkem) zpochybněno, má možnost podat v souladu s ust. §80 písm. c) občanského soudního řádu žalobu na určení vlastnického práva ke hrázi.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu