ECLI:CZ:US:2011:4.US.2898.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2898/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. Š., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Matzner et al, Praha 2, Vinohradská 25, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2008, č.j. 3 T 10/2005-997, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2009, č.j. 3 To 6/2009-1055, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že porušením procesních předpisů v řízení z nějž vzešly, došlo ke zkrácení jeho základních práv zaručených zejména v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 a 4 trestního zákona ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené době náhradní trest odnětí svobody v trván jednoho roku. Odvolání stěžovatele i dalších spoluobviněných Vrchní soud v Praze citovaným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele a dalšího obviněného Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. května 2010, č.j. 7 Tdo 1053/2009-1142. Téhož dne zamítl Nejvyšší soud rovněž stížnost pro porušení zákona, v téže věci podanou ve prospěch stěžovatele ministryní spravedlnosti pod č.j. 7 Tz 96/2009-1150.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dle rozsudku měl podepsáním faktur umožnit spoluobviněnému nesprávný odpočet DPH. Podle stěžovatele by předpokladem spáchání trestného činu, pro nějž byl shledán vinným a odsouzen, měla být existence zdanitelného plnění. Tím se jako předběžnou otázkou zabývaly orgány činné v trestním řízení. Přitom souběžně běžela řízení před správcem daně a odvolacího orgánu, jehož rozhodnutí bylo 2x zrušeno ve správním soudnictví. Za dané situace tedy považuje stěžovatel za nemožné, aby dva soudy ve dvou samostatných řízeních dospěly k opačnému závěru při posuzování téhož jednání. Podle stěžovatele přitom nebylo ani předmětem dokazování, zda se stěžovatel dopustil trestného jednání po dohodě s druhým obviněným. Stěžovatel rovněž brojil proti tomu, že soudy založily své závěry na výpovědi svědka Hovhayinisiana, provedenou ještě před zahájením trestního stíhání. Výslech provedly na základě dožádání příslušné orgány v Arménii, a to podle tamních předpisů, přičemž ani stěžovatel ani jeho obhájce se takového výslechu nemohli zúčastnit. Na zkrácení stěžovatele nemůže nic změnit ani fakt, že výslech proběhl podle procesních pravidel Arménie. V ústavní stížnosti stěžovatel dále poukázal na to, že soud prvého stupně dospěl k pro stěžovatele nepříznivým skutkovým závěrům výhradně na základě nepřímých důkazů. Odůvodnění napadeného rozsudku je tedy spekulativní, nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. To konstatovala rovněž ministryně spravedlnosti.
Stěžovatel poukázal na to, že uvedené okolnosti namítal již v odvolání. Z odůvodnění odvolacího soudu ale neplyne, že by se jeho námitkami soud vůbec zabýval. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu se vůbec nezabývá meritem věci, nevyjadřuje se k důvodům odvolání, nepřezkoumává skutkové ani právní závěry a pouze konstatuje páchání trestné činnosti. Popsaným postupem měly obecné soudy porušit ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a tím měly zkrátit stěžovatele v jeho zaručených právech. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 3 T 10/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, podstatná část jeho argumentace spočívá v nesouhlasu se závěry a hodnocením věci obecnými soudy.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Pokud se týká námitky rozporu mezi rozhodnutími soudů v řízení trestním a správním, konstatuje Ústavní soud, i s odkazem na uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, že platební výměr FÚ v Děčíně (č.l. 586), potvrzený FŘ v Ústí nad Labem a následně zrušený Krajským soudem v Ústí nad Labem byl nahrazen novým platebním výměrem FÚ v Děčíně, rovněž potvrzeným FŘ v Ústí nad Labem a opět zrušeným Krajským soudem v Ústí nad Labem. Následná kasační stížnost (žalovaného) byla zamítnuta (č.l. 738). V důsledku toho FÚ v Děčíně zastavil řízení pro uplynutí lhůty pro vyměření daně (č.l. 842). Tato rozhodnutí se přitom týkala uplatněného odpočtu DPH za III. čtvrtletí roku 1999. Toto jednání stěžovatele bylo v napadeném rozsudku nalézacího soudu označeno pod bodem 2. b). Pod bodem 2. a) bylo uvedeno obdobné jednání stěžovatele, kterého se dopustil již ve II. čtvrtletí roku 1999. Nelze tedy souhlasit s tvrzením, že v jeho věci dospěl trestní soud k jinému závěru, než správní soudy posuzující oprávněnost daňového odpočtu. S ohledem na vady byl platební výměr dvakrát zrušen, k zastavení řízení však došlo s ohledem na uplynutí lhůty, v níž je možné daň vyměřit. Řízení před správními soudy se pak ani netýkala všech jednání, pro která byl stěžovatel souzen a následně odsouzen.
Stěžovatel napadl rozhodnutí nalézacího soudu odvoláním, jež vrchní soud neshledal jako důvodné. Na str. 15 usnesení Vrchního soudu v Praze (č.l. 1069) je první odstavec zakončen větou v němž vrchní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Takovým odkazem se, i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 139/09 [viz http://nalus.usoud.cz]), napadené rozhodnutí stává de facto součástí odůvodnění zamítavého rozhodnutí soud vyššího stupně. Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele o absenci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Uvedené okolnosti jsou patrné, jak již výše zmíněno, nejen z napadených rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně, ale i z rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání a podrobněji rovněž z rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona. Ústavní soud proto k dalším námitkám, například týkajících se výslechů svědků provedených v Arménii, odkazuje na příslušná rozhodnutí soudů.
Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal žádné stěžovatelem tvrzené pochybení. Ten neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem soudů ve věci stěžovatele došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z rozhodnutí i ze soudního spisu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy přitom v řízení postupovaly plně v souladu s trestními procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu