ECLI:CZ:US:2011:4.US.294.11.1
sp. zn. IV. ÚS 294/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2010 č. j. 17 Co 193/2010-274 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2010 č. j. 0 Nc 137/2009-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 28. ledna 2011 a doručené Ústavnímu soudu dne 31. ledna 2011, navrhoval stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 18 Úmluvy o ochraně práv dětí.
Z předložené ústavní stížnosti se zjišťuje, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") svěřil nezletilého J. do výchovy matce (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilého od 1. února 2010 částkou 4 000,- Kč měsíčně (výrok II.), rozhodl o úpravě styku nezletilého se stěžovatelem (výrok III.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. až VI.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudek okresního soudu ve výroku I. o výchově nezletilého a ve výroku II. o výživném potvrdil, ve výroku III. o styku rozsudek okresního soudu změnil v části, kterou byl stanoven styk stěžovatele s nezletilým o letních prázdninách a o vánočních prázdninách, v ostatních částech jej potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýkal obecným soudům, že přestože byly splněny všechny podmínky pro svěření nezletilého do střídavé výchovy, soudy tak neučinily a odmítly vypracování revizního znaleckého posudku. Dále stěžovatel namítal, že při stanovení výše výživného soudy nezohlednily aktuální příjem matky. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas i s rozhodnutím, kterým mu byla uložena povinnost k zaplacení nákladů řízení. V rozhodování soudů pak stěžovatel spatřuje nepřiměřenou libovůli a toto rozhodování považuje za nekonstantní a v rozporu s právním řádem České republiky a s jejím ústavním pořádkem. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. IV. ÚS 563/03.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. února 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu