ECLI:CZ:US:2011:4.US.2964.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2964/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Š., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem na adrese Praha 8, Křížíkova 56, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011 č. j. 51 Co 87/2011-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. října 2011, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutím napadeným ústavní stížností potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. ledna 2011 č. j. 25 C 284/2008-122, ve spojení s opravnými usneseními téhož soudu ze dne 22. března 2011 č. j. 25 C 284/2008-129 a ze dne 13. června 2011 č. j. 25 C 284/2008-134, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou Městskou částí Praha 13 (výrok II.) a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem na straně žalované Hlavním městem Prahou (výrok III.). Obvodní soud svým usnesením zastavil řízení (výrok I.), v němž se stěžovatelka domáhala po žalované (na jejíž straně vystupoval vedlejší účastník) zaplacení částky 122 542,- Kč s přísl. jako bezdůvodného obohacení za dobu neoprávněného užívání stavebních parcel v Praze 5. Důvod k zastavení řízení spočíval v aplikaci ustanovení §96 odst. 1, 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka vzala podanou žalobu zpět. Obvodní soud současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 67 680,- Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalované na nákladech řízení částku 69 696,- Kč. Oba výroky o nákladech řízení odůvodnil obvodní soud poukazem na zavinění stěžovatelky vedoucí k zastavení řízení, jakož i na znění §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a III. o nákladech řízení potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního názoru spočívajícího v tom, že i vedlejší účastník řízení, který ex lege toliko z důvodu právního zájmu podporuje účastníka, na jehož straně stojí, má nárok na náhradu nákladů řízení z tarifní hodnoty vypočtené vždy z plnění, kterého se jako jediný domáhá samotný účastník, ačkoli on sám se žádného plnění vůči jinému ničeho nedomáhá ani vůči němu se nikdo žádného plnění nedomáhá. Podle tvrzení stěžovatelky se odvolací soud nevypořádal se stěžovatelkou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, která vylučuje, aby účastník řízení a na jeho straně stojící vedlejší účastník řízení, měli samostatný nárok na náhradu nákladů řízení ze stejné tarifní hodnoty s jedinou výjimkou samotného žalovaného neocenitelného nároku (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1859/2004). Stěžovatelka má za to, že žalovaný i vedlejší účastník mají v řízení postavení jakoby "nerozlučných účastníků" (§93 odst. 3 o. s. ř.).
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko polemizuje s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl tento soud rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Odvolací soud se posouzením výroků o nákladech řízení řádně zabýval a stěžovatelce podrobně vyložil, proč napadené usnesení obvodního soudu ve výrocích o nákladech řízení jako věcně správné potvrdil. Proto postačí na odůvodnění napadeného usnesení odkázat.
Napadené usnesení není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1859/2004, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. Uvedený rozsudek byl navíc zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 101/2005 (in http://nalus.usoud.cz). V souvislosti s rozhodováním Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, lze pak pro úplnost odkázat stěžovatelku kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. 32 Cdo 1833/2010 (in www.nsoud.cz).
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které byly co do nákladů řízení v řízení vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. října 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu