ECLI:CZ:US:2011:4.US.3015.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3015/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, AK se sídlem Masná 8, 702 00 Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu Bruntál, pobočka v Krnově, ze dne 12. 4. 2011 čj. 7 C 289/2008-153 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011 čj. 11 Co 266/2011-193 a ze dne 30. 6. 2011 čj. 11 Nc 14/2011-195 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2011 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Výzvou ze dne 21. 10. 2011 Ústavní soud upozornil stěžovatele na to, že jeho ústavní stížnost vykazuje vady, neboť nebyla sepsána advokátem, nebyla připojena řádná plná moc, navíc návrh samotný postrádal další náležitosti požadované v ustanovení §34 odst. 2 a §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel byl poučen, že neodstranění vad v soudem určené lhůtě může vést k odmítnutí návrhu.
Dne 4. 11. 2011 stěžovatel Ústavnímu soudu předložil plnou moc, kterou zmocnil Mgr. Lucii Brusovou "k podání ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 11 Nc 14/2011-195, ze dne 30. 6. 2011, a zastupování v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem České republiky". Právní zástupkyně přijala zmocnění dne 31. 10. 2011 a stěžovatelem samostatně sepsanou ústavní stížnost upravila a doplnila; stížnostní žádání nově požadovalo pouze zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011 čj. 11 Nc 14/2011-195, čemuž odpovídala i ústavně právní argumentace, označení účastníků řízení a předložení napadeného usnesení.
Vady návrhu na zrušení usnesení Okresního soudu Bruntál, pobočka v Krnově, ze dne 12. 4. 2011 čj. 7 C 289/2008-153, jímž nebyl připuštěn návrh stěžovatele (v řízení před obecným soudem v postavení žalobce) na rozšíření, resp. změnu žaloby, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011 čj. 11 Co 266/2011-193, odmítající jako nepřípustné odvolání podané proti tomuto usnesení, stěžovatel ve lhůtě určenému mu Ústavním soudem i přes poučení o následcích neodstranil, a proto Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti usnesení Okresního soudu Bruntál, pobočka v Krnově, a Krajského soudu v Ostravě odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V bezvadném a řádně uplatněném návrhu na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011 čj. 11 Nc 14/2011-195 stěžovatel vytkl Krajskému soudu v Ostravě, že nevyhověl jeho námitce podjatosti a soudkyni Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, Mgr. Moniku Kotrlovou nevyloučil z projednání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 7 C 289/2008. Stěžovatel uvedl, že soudkyně činí v předmětné věci úkony, které u něho vyvolávají pochybnosti o její nepodjatosti a nestrannosti, navíc vede se jmenovanou soudkyní soudní spor (sp. zn. 19 C 86/2011), což je důvod, který jí nepochybně brání rozhodovat nestranně.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že soudkyně Mgr. Monika Kotrlová ke vznesené námitce podjatosti uvedla, že nemá k účastníkům řízení žádný vztah; je jí známo, že stěžovatel podal na její osobu žalobu, a proto nechává na zvážení krajského soudu, zda je vhodné, aby nadále ve věci rozhodovala. Krajský soud v Ostravě neshledal podmínky pro vyloučení jmenované soudkyně. Konstatoval, že stěžovatel od samého počátku řízení usiluje o to, aby řízení před Okresním soudem v Bruntále neprobíhalo - neúspěšně žádal delegaci věci k soudu ve Frýdku-Místku, zpochybnil nestrannost soudkyně tehdy věc projednávající, jakož i zastupující soudkyně (JUDr. J. Sajfertová, JUDr. J. Roznosová) a cestou žaloby hodlá dosáhnout i vyloučení soudkyně Mgr. M. Kotrlové. Krajský soud zrekapituloval procesní úkony učiněné ze strany okresního soudu směřující k projednání a rozhodnutí věci a stručně konstatoval obsah žaloby stěžovatele proti JUDr. Janě Roznosové a JUDr. Monice Kotrlové, požadující omluvu soudkyně Kotrlové stěžovateli za úkony, které činila v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 289/2008 [nepřipustila rozšíření (změnu) žaloby, uložila stěžovateli uhradit náklady řízení] a které stěžovatel označil za svévolné. Tyto důvody podle krajského soudu nenaplnily podmínky pro vyloučení soudce, neboť ti musí mnohdy čelit i trestním oznámením ze strany nespokojených účastníků, přičemž ani takové skutečnosti nemohou být důvodem pro to, aby soudce nebyl schopen v předmětných věcech jednat.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud podřazuje obsahu základního práva na zákonného soudce i zákonnou úpravu vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, jak je upravena v ustanovení §14 občanského soudního řádu a shodně s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nález II.ÚS 105/01, Sb. n. u. sv. 23, str. 11, nález II.ÚS 475/99, tamtéž sv. 16, str. 321), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení III.ÚS 26/2000, tamtéž, sv. 17, str. 365) či objektivně ospravedlnitelných obav strany sporu, které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález I.ÚS 722/05, tamtéž, sv. 44, str. 533-535).
Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem (srov. věc Chmelíř proti České republice) považuje za validní kriterium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem. Za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, zatímco poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může být v konkrétním případě být postaven vztah přátelský, či naopak zjevně nepřátelský. Je tedy zřejmé, že důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti musí být založeny na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech, které nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu zakládají obavu z absence ústavně chráněné nestrannosti soudcovského rozhodování.
Žádný z uvedených důvodů vyloučení soudkyně z projednávání stěžovatelovy věci však z ústavní stížnosti ani napadeného rozhodnutí nevyplynul. Stěžovatel vyvodil podjatost soudkyně z toho, že tato nevyhověla jeho procesnímu návrhu a že rozhodla o jeho povinnosti nést náklady řízení protistrany. Podle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. však postup soudce v řízení nemůže být sám o sobě důvodem k pochybnostem o jeho objektivitě, neboť se jím projevuje a realizuje samotný výkon soudnictví. Návrh účastníka řízení podléhá procesním pravidlům, která nelze přehlížet, opomíjet nebo je podmiňovat postupem, který není s těmito pravidly v souladu.
Pokud stěžovatel namítl, že soudkyně nemůže být nestranná, neboť proti ní vede spor, vzal Krajský soud v Ostravě v úvahu, že předmětem tohoto sporu je právě postup soudkyně v řízení 7 C 289/2008, který stěžovatel považuje za svévolný. Při hledání odpovědi na otázku, zda jsou obavy stěžovatele ospravedlnitelné z objektivního hlediska (subjektivní podjatost soudkyně neprojevila), vycházel krajský soud z konkrétních okolností projednávaného případu, jejichž hodnocení podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud jeho závěry akceptoval. Objektivní nestrannost nelze chápat tak, že by snad cokoli, co může vrhnout jen stín pochybnosti na nestrannost soudce, jej automaticky vylučovalo jako soudce nestranného. Nelze samozřejmě očekávat, že soudce bude oproštěn od jakýchkoliv subjektivních pocitů, sympatií či antipatií, neboť je součástí určitého sociálního prostředí, od kterého nemůže být zcela izolován, v projednávané věci však existence a povaha sporu se stěžovatelem ke zpochybnění nestrannosti soudkyně nepostačovala.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011 čj. 11 Nc 14/2011-195 odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu