ECLI:CZ:US:2011:4.US.3019.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3019/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti K. S., zastoupeného Mgr. Petrem Brožem, advokátem, AK se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44/31, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2010 čj. 28 Co 273/2007-46 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 20. 10. 2010 se K. S. (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že výroky I. a II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v tomto rozsahu uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 34.526 Kč s příslušenstvím zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 5. 2007 Okresní soud v Prostějově (dále jen "nalézací soud") k návrhu žalobce řízení zastavil (výrok č. I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok č. II.), žalovanému ustanovenému opatrovníkovi (advokátovi) přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 1.800 Kč (výrok III.) a žalobci uložil povinnost ve stanovené lhůtě nahradit České republice - nalézacímu soudu náklady řízení 1.800 Kč (výrok IV.).
Dne 30. 7. 2010 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") odvolání žalobce proti výroku III. rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 18. 5. 2007 odmítl (výrok I.), rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích II. a IV. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před nalézacím soudem v částce 14.070 Kč a zaplatit je ve stanovené lhůtě České republice - nalézacímu soudu (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými výroky I. a II. rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 7. 2010 bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. V části II. zrekapituloval průběh řízení a v části III. vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud "posoudil věc natolik nesprávně a způsobem zasahujícím do základních práv stěžovatele, že je na místě, aby ve věci Ústavní soud ČR rozhodoval." Napadené rozhodnutí považoval za výraz nepřípustné soudní svévole a poukázal na nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 a z něj plynoucí požadavek na alespoň minimální míru předvídatelnosti soudního rozhodnutí, čemuž dle jeho názoru odvolací soud nedostál. Odvolacímu soudu vytkl řadu pochybení a mj. tvrdil, že rozhodováním o nenapadeném výroku II. nalézacího soudu překročil svoji přezkumnou pravomoc. Byl toho názoru, že podal-li odvolání pouze on, nemohl odvolací soud změnit napadený výrok v jeho neprospěch, resp. jeho právní postavení se nemohlo na základě jím podaného odvolání zhoršit, k čemuž došlo; polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly příslušná ustanovení o. s. ř. o nákladech řízení.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zčásti nepřípustnou a zčásti zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
V části směřující proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 7. 2010, kterým (jak výše poznamenáno) odvolací soud odmítl odvolání proti výroku č. III. rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 18. 5. 2007 s odůvodněním, že v této části se jednalo o odvolání nepřípustné (neboť odvolání proti výši odměny příslušelo pouze žalovanému ustanovenému opatrovníkovi, a tímto výrokem nebyla žalobci způsobena žádná újma, která by se nepřímo promítla do jeho majetkové sféry), je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků o ochraně práva. Opravným prostředkem, kterým stěžovatel disponoval a který nevyužil, byla žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna ze dne 16. 12. 2008 Pl. ÚS-st. 26/08 vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 79/2009 Sb.; dostupno též ve Sb. n. u., sv. 51, str. 839).
Podstatou projednatelné části ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces svévolnou interpretací a aplikací relevantních ustanovení o. s. ř. o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávané věci z níže uvedených důvodů neshledal.
Pokud se jedná o tvrzené porušení zákazu reformationis in peius, Ústavní soud poukazuje na obecně známou skutečnost, že tato zásada se při rozhodování o nákladech civilního řízení neuplatňuje (srov. např. usnesení ze dne 2. 11. 1999 sp. zn. I. ÚS 173/99; dostupno na http://nalus.usoud.cz).
V projednávaném případě Ústavní soud po posouzení napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolací soud uvedl dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházel, a v jeho postojích neshledal žádný náznak svévole; jinak řečeno neukázalo se, že by rozhodnutí odvolacího soudu překročilo meze přiměřeného výkladu zákonných ustanovení vztahujících se na daný případ.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu