ECLI:CZ:US:2011:4.US.3052.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3052/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelek J. Ž. a I. K., zastoupených Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 17/2010-111 ze dne 22. července 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky s odkazem na porušení jejich práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveného zejména v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhaly zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky byly rozhodnutími Komise k projednávání přestupků města Nasavrky (dále jen "komise") č. j. 11/08-a) a č. j. 11/08-b) ze dne 12. února 2009 uznány vinnými ze spáchání přestupku úmyslného poškození cizí věci, resp. zničení cizí věci podle ust. §50 odst. 1 zákona o přestupcích a byla jim uložena pokuta ve výši 300,- Kč, resp. 600,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušálně stanovené výši 1.000,- Kč. Proti uvedeným rozhodnutím komise podaly stěžovatelky společné odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru organizačního a právního a krajského živnostenského úřadu (dále jen "krajský úřad") č. j. KrÚ 20866/2009 ze dne 24. dubna 2009 zamítnuto s tím, že byly upřesněny skutkové podstaty jednotlivých přestupků podle ust. 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Proti citovanému rozhodnutí krajského úřadu podaly stěžovatelky žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 52 Ca 31/2009-37 ze dne 21. října 2009 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Kasační stížnost stěžovatelek proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl a nepřiznal krajskému úřadu náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že dne 12. února 2009, tedy při ústním jednání, kterého se stěžovatelky z objektivních důvodů nezúčastnily, komise věc projednala a rozhodla, aniž by před tím stěžovatelkám umožnila vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu zjištění podstatných skutkových okolností. Stěžovatelky zdůrazňují, že k ústnímu jednání se nemohly dostavit z objektivních důvodů, tj. z důvodu nevyhovujícího spojení mezi jejich bydlištěm a místem projednání přestupku, přičemž tento důvod komisi včas oznámily.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkami předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že správní orgány a soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelek správní úřady i soudy postupovaly a rozhodly správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a procesním postupem. Námitky stěžovatelek uváděné v ústavní stížnosti jsou pouze opakováním námitek uplatněných již v odvolacím řízení před krajským úřadem a v řízení před soudy, přičemž tyto orgány se s nimi podrobně vypořádaly. Navíc již komise se ve svém rozhodnutí se skutečnostmi těmito námitkami dotčenými dostatečně vypořádala. Ústavní soud nemá závěrům učiněným v této věci rozhodujícími správními orgány a soudy co vytknout. Protože Ústavní soud pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat jejich argumentaci, stejně jako k ní cokoli dalšího dodávat, omezí se již pouze na odkaz na jejich rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatelek neshledal.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu