ECLI:CZ:US:2011:4.US.3057.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3057/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva Miroslav "v likvidaci", se sídlem v Miroslavi, Nádražní 1207, zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem, AK se sídlem v Říčanech u Prahy, Kamlerova 795, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011 čj. 29 Cdo 753/2010-138, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009 čj. 17 Co 224/2005-119 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 3. 2005 čj. 6 C 529/2004-51 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 11. 10. 2011 se Zemědělské družstvo Miroslav "v likvidaci" (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení 359.625 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, přičemž napadený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 30. 10. 2009 v petitu nesprávně označil jako čj. 17 Co 224/2005-86 a usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 16. 6. 2011 jako čj. 29 Cdo 753/2010.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 30. 3. 2005 Okresní soud ve Znojmě (dále jen "nalézací soud") rozsudkem čj. 6 C 529/2004-51 řízení proti Zemědělskému družstvu Miroslav (označenému jako "žalovaný č. 1.") zastavil (výrok I.), žalovanému (označenému jako "žalovaný č. 2") uložil povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 359.625 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Dne 30. 10. 2009 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 3. 2005 potvrdil ve výrocích II. a IV. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.); šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jeho první rozsudek ze dne 4. 4. 2007 čj. 17 Co 224/2005-86 dovolací soud zrušil rozsudkem ze dne 28. 5. 2009 čj. 26 Cdo 2945/2007-106.
Dne 16. 6. 2011 dovolací soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 10. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil neústavnost napadených rozhodnutí v důsledku porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť nalézací stejně jako odvolací soud se dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací, předloženými důkazy, konstantní judikaturou a právními názory Ústavního soudu a věc nesprávně posoudily z hlediska hmotněprávního.
Přes skutečnost, že stěžovatel (správně) vyjádřil své povědomí o postavení a úloze Ústavního soudu ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů, těžištěm jeho ústavněprávní argumentace bylo tvrzení, že jeho věc byla obecnými soudy po právní stránce nesprávně posouzena, což by Ústavní soud měl napravit.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti, bylo (jak výše naznačeno) především tvrzení, že nesprávným skutkovým a právním posouzením věci stěžovatele obecnými soudy, konkrétně otázky, zda žalobkyně byla oprávněnou osobou podle ustanovení §14 písm. b) výše již citovaného zákona č. 42/1992 Sb., bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na to, aby postavení žalobkyně v civilní věci stěžovatele bylo z hlediska §14 zák. č. 42/1992 Sb. posouzeno v souladu s právním názorem strany žalované.
Výklad a aplikace uvedeného ustanovení příslušel v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelů rozhodovaly vícekrát odvolací i dovolací soud; obecné soudy všech stupňů svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyní uplatněný majetkový nárok byl důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu