ECLI:CZ:US:2011:4.US.3103.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3103/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2011 o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) PROSPER spoločnosť s ručením obmedzeným HUMENNÉ, Valaškovce, 066 01 Humenné a 2) PROSPER, s. r. o. - HUMENNÉ, ORGANIZAČNA ZLOŽKA, Voskovcová 355, 463 03 Stráž nad Nisou, obou zastoupených JUDr. Júliem Kvetánem, advokátem, AK se sídlem Štefánikova 17, 066 01 Humenné, proti postupu a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2008 č. j. 27 C 190/2008-11, ze dne 2. 7. 2009 č. j. 17 C 190/2008-28, Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009 č. j. 39 Co 580/2008-18 a Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010 č. j. 25 Cdo 3499/2009-62 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky žádají, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo M. H. (jednatele první stěžovatelky a vedoucího druhé stěžovatelky) podle článku 87 písm. d) Ústavy, dále článek 10, článek 36 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I.). Dále se domáhají, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 "projednat a rozhodnout věc vedenou pod sp. zn. 17 C 190/2008-28 podle zákona č. 160/2008 Sb."(výrok II.).
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 30. 10. 2008 č. j. 27 C 190/2008-11 zastavil řízení, v němž se druhá stěžovatelka (organizační složka první stěžovatelky) v procesním postavení žalobkyně domáhala zaplacení náhrady škody po Ministerstvu spravedlnosti. Konstatoval, že Ministerstvo spravedlnosti jako organizační složka státu ani žalobkyně, jakožto organizační složka obchodní společnosti, nemá způsobilost být účastníkem řízení, což představuje nedostatek podmínky řízení, který nejde odstranit, a proto muselo být řízení zastaveno dle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2009 č. j. 39 Co 580/2008-18 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následně Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 2. 7. 2009 č. j. 17 C 190/2008-28 vyzval žalobkyni, aby si pro podání dovolání zvolila zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podala řádné dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2010 č. j. 25 Cdo 3499/2009-62 dovolání žalobkyně zamítl pro neopodstatněnost. Vysvětlil, že byla-li jako žalobkyně přesně a srozumitelně označena organizační složka právnické osoby, která nemá právní subjektivitu, jedná se o neodstranitelnou podmínku řízení, není dán procesní prostor k nápravě dle ustanovení §43 o. s. ř. a soud řízení zastaví; okolnost, že je organizační složka zapsána v obchodním rejstříku, jí způsobilost být účastníkem řízení založit nemůže.
Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že je-li v žalobě kromě firmy uvedena i organizační složka, není dán důvod k zastavení řízení, neboť tato je řádnou procesní stranou. Vyslovují přesvědčení, že soud měl žalobkyni vyzvat k odstranění případných procesních nedostatků. Upozorňují, že závěr Nejvyššího soudu, dle kterého byla ke dni podání žaloby organizační složka vymazána z obchodního rejstříku, se nezakládá na pravdě, protože výmaz nebyl učiněn na základě návrhu první stěžovatelky, přičemž samotný výmaz nesouhlasí s označením organizační složky, pod kterým byla zapsána do obchodního rejstříku.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že ústavní stížnost je podána osobami zjevně neoprávněnými a současně je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ve vztahu k výroku I., jehož vyslovení Ústavním soudem stěžovatelky navrhují, je třeba ústavní stížnost hodnotit jako návrh podaný neoprávněnými osobami, protože zákon o Ústavním soudu nezná institut populární ústavní stížnosti, kterou by bylo možno podat ve prospěch jiné osoby anebo za ni (actio popularis), s výjimkou zmocnění (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2100/08, odst. 15, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Mimoto M. H. coby jednatel první stěžovatelky a vedoucí druhé stěžovatelky nebyl účastníkem řízení a tudíž rozhodnutími v něm vydanými nemohl být dotčen na svých ústavně garantovaných právech; možnost porušení vlastních ústavně zaručených práv je totiž nezbytným předpokladem aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Navíc se jedná toliko o akademický výrok, který není spojen s náležitým požadavkem na zásah Ústavního soudu spočívajícím podle povahy věci buď ve zrušení příslušných rozhodnutí či v zákazu pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. ustanovení §82 odst. 3 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu], a proto Ústavní soud rovněž není příslušný k projednání takového návrhu.
Nad rámec řečeného se také patří poznamenat, že druhá stěžovatelka není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti i z toho důvodu, že jakožto organizační složka obchodní společnosti (první stěžovatelky) nemá právní subjektivitu, pročež - při neexistenci zvláštní právní úpravy - není způsobilá být účastníkem jakéhokoli soudního řízení, tedy ani řízení před Ústavním soudem. Tento závěr je notorietou a vychází jak ze stabilní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. 20 Cdo 2655/2000, 21 Cdo 270/2003 a 20 Cdo 2380/98, dostupná na www.nsoud.cz), jakož i právní vědy (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. - Komentář. C. H. Beck, Praha 2009, str. 105). První stěžovatelce nelze přisvědčit v tvrzení, že v podané žalobě byla jako žalobkyně označena nejen její organizační složka, ale i ona samotná, neboť to z obsahu spisu nevyplývá. I proto není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti; nebyla-li účastníkem řízení, jehož přezkoumání se domáhá, nemohla být dotčena její ústavně zaručená práva [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Pokud jde o navrhovaný výrok II. ústavní stížnosti, je ústavní stížnost v této části návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný; Ústavní soud nemůže obecnému soudu uložit "projednat a rozhodnout věc vedenou pod sp. zn. 17 C 190/2008-28 podle zákona č. 160/2008 Sb.", aniž by současně nezrušil rozhodnutí, na jejich základě bylo řízení zastaveno, protože jinak by vyvolal situaci porušující princip právní jistoty, kdy by v téže věci existovala dvě rozdílná rozhodnutí (původní rozhodnutí o zastavení řízení a nové rozhodnutí, jenž by bylo výsledkem meritorního projednání podané žaloby). Kromě toho v této věci nebyla řešena věc sama, ale žalobkyně byla pouze vyzvána k zajištění si právního zastoupení v dovolacím řízení.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2011
Miloslav Výborný, v. r .
soudce zpravodaj