ECLI:CZ:US:2011:4.US.3122.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3122/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Na Hradbách 16, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 784/2010 ze dne 14. července 2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 173/2009-628 ze dne 23. září 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a po včasném odstranění vad splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp. zn. 1 T 97/2008 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku č. j. 1 T 97/2008-517 ze dne 19. března 2009 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1 výroku o vině pokusem trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a v bodech 3 až 5 výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a za to mu byl uložen podle §250 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli dále uložen peněžitý trest ve výměře 250.000,- Kč a podle §54 odst. 3 trestního zákona byl stěžovateli pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle 49 odst. 1, §50 odst.1 trestního zákona byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v provozování realitních činností a poskytování úvěrů a půjček v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel zavázán zaplatit náhradu škody poškozenému G. B. ve výši 59.000,- Kč, poškozené R. P. ve výši 480.000,- Kč, poškozenému S. L. ve výši 130.200,- Kč a poškozeným K. P. a M. P. ve výši 40.000,-Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškození K. P. a M. P. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání státního zástupce a stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 7 To 173/2009- 628 ze dne 23. září 2009 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") podle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a za použití §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu stěžovatele nově uznal vinným v bodě 1 výroku o vině pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, v bodě 2 výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a v bodech 3 - 4 výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst.1, odst. 2 trestního zákona, za což byl stěžovateli nově uložen podle §250 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnáct měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl stěžovatel podle §3a odst. 2 písm. b) trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli dále uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč a podle §54 odst. 3 trestního zákona byl stěžovateli pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pět měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování úvěrů a půjček ve funkci jednatele společnosti na dobu pět let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel zavázán zaplatit náhradu škody poškozenému G. B. ve výši 59.000,- Kč, poškozené R. P. ve výši 480.000,- Kč a poškozenému S. L. ve výši 130.200,- Kč. Ohledně skutku popsaného v bodě 5 výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně byla věc podle §259 odst. 1 trestního řádu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto.
K dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 784/2010 ze dne 14. července 2010 podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu rozhodnutí odvolacího soudu částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byla stěžovateli podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému G. B. částku 59.000,- Kč, a současně byla podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 trestního řádu byl poškozený G. B. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstalo rozhodnutí odvolacího soudu nedotčeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí napadá, svá rozhodnutí zatížily závažnými vadami. V rovině procesní tyto vady spočívají ve vadách hodnocení důkazů, nerespektování pravidel hodnocení důkazů a porušení principu rovnosti v neprospěch stěžovatele. V rovině hmotněprávní pak v nesprávné aplikaci a interpretaci příslušného právního předpisu do té míry, že ji podle stěžovatele lze označit za extrémní vybočení z mezí interpretace a aplikace práva tak, že právní závěry, které učinil odvolací soud, jsou v extrémním nesouladu se zjištěními, která plynou z provedených důkazů. Tuto situaci k námitce stěžovatele následně, v rozporu se svou konstantní judikaturou, žádným způsobem nekorigoval soud dovolací.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud též není zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody.
Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem uvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů, či odůvodnění skutkových zjištění. Obecné soudy dostatečně podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování jak výslechem celé řady svědků, tak provedením listinných důkazů a v odůvodnění svého rozsudku uvedl, které provedené důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily. Odvolací soud pak přiléhavě reagoval na výhrady, které stěžovatel uplatnil ve svém řádném opravném prostředku a napravil pochybení soudu prvního stupně. I Nejvyšší soud se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání a v odůvodnění napadeného usnesení popsal, co jej vedlo k jeho přijatému rozhodnutí. Ze spisu i z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy v řízení ve věci samé zhodnotily předložené důkazy v celku a ve vzájemných souvislostech.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy též respektovaly při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení trestního zákona jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu i trestního práva obecně.
Obecné soudy tedy zjistily všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestné činy stěžovatele měly vliv a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel popsanými skutky dopustil trestných činů podvodu, resp. v jednom případě pokusu spáchání trestného činu podvodu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry odvolacího a dovolacího soudu neztotožnil, neznamenají automaticky to, že by takovými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Jinými slovy řečeno, právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě procesních předpisů, které jsou konkrétním vyjádřením procesních zásad. Jen obecné soudy jsou oprávněny rozhodovat o vině a trestu. V daném případě tak obecné soudy učinily a dospěly k závěru, který sice není shodný s očekáváním stěžovatele, ale nejedná se o rozhodnutí, která by se dostala do rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
Ústavní soud tedy uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu